Šestá zastávka černokněžnické legendy v České republice se odehrála ve velkém stadionovém duchu. Navzdory rozpčitému začátku měli nakonec návštěvníci důvod ke spokojenosti.
Arena fotbalové Slavie zaplněná převážně partičkami a páry třicátníků a čtyřicátníků byla obsloužena precizně vykonstruovanou show smíchanou ze snahy po inovaci hitů z devadesátých let, rekonstrukci zvukových databank staré depešácké gotiky i obligátního předvedení několika kousků ze sofistikovaných a nehitově „adult oriented" melancholických cvičení vypadlých z poslední desky Sound of the Universe (2009).
FOTOGALERII SI PROHLÉDNĚTE ZDE.
To vše v atmosféře, která se od dob dávno minulých lišila mírou popkulturní monstróznosti na hony vzdálené od tmavě konzistentní atmosféry typické pro jejich hudbu z poloviny osmdesátých a začátku devadesátých let. Tohle se v atmosféře současného showbyznysu stane každé legendě, která v určité době svým soundem psala dějiny.
Žádné dlouhé otálení
A tak v době, kdy na ČT1 ještě neskončil pořad Branky, body, vteřiny, do stále bílým dnem nasvíceného prostoru Edenu a za zvuků intra ke skladbě „In chains" nakráčela bez velkého entrée stupňovaného i několikahodinovým čekáním, které dříve k takovým koncertům neodmyslitelně patřilo, čtveřice dobře živených hudebníků koncertní sestavy DM a za stupňovaného křiku davu pak i emblematický a dnes již značně spořádaný otec od rodiny David Gahan a LED diody na velkolepé stěně korunované 3D efektem v podobě kulovitého výstupku v její horní části začaly manipulativně míchat minimalistické Corbijnovy předtočené projekce s horečnatě nastříhanými záběry dění na forbíně.
| Setlist (základní část) |
In Chains - Wrong - Hole to Feed - Walking in my Shoes - It´s No Good - A Question of Time - Precious - Fly on the Windscreen - Little Soul - Home - Come Back - Peace - In Your Room - I Feel You - Policy of Truth - Enjoy the Silence - Never Let Me Down Again + přídavky: Stripped - Master and Servant - Strangelove - Personal Jesus - Waiting for the Night |
První část koncertu připomínala popového dinosaura tvrdohlavě se zdráhajícího předvést klasiku. Podepsala se na ní kombinace slunečního světla a ze začátku skutečně nevyrovnaně nastaveného zvuku, jemuž bohužel dominoval především kopák rakouského bubeníka Christiana Eignera. I když Martin Gore střídal jednu archivní kytaru za druhou a často doplnil svou unikátní barvou hlasu Gahanův čím dál bohatší výrazový rejstřík, mišmaš hitově nedostatečných a introspektivních skladeb z poslední desky a hitů přepsaných snahou po dynamickém koncertním aranžmá v podobě opakujících se minimalistických rifů elektrické kytary a podobně pojatých bicích (až na světlou výjimku bezchybně restaurované „Fly on the windscreen"), působil někdy až cirkusově roztříštěným dojmem.
Navíc záběry na moderní zbraně prostříhané archivními záběry z dobových demonstrací a hippies happeningů doprovázející skladbu Peace už působily v kontextu dosavadní Corbijnovy tvorby extrémně infantilně.
Věci z poslední desky a hit Precious z předposledního alba naopak odpovídaly analogové zvukové laboratoři, v které byly sestrojeny, a v protikladu k výše uvedenému působily naopak velmi konzistentně. Ale s výjimkou Wrong (totálně zabitá Eignerovým kopákem) příliš neodpovídaly rozměru stadionové „best of show", která na mě formálně útočila ze všech stran.
Co vybrat do setlistu?
Jsem si vědom toho, že DM prošli vývojem od výlučně působící atmosféry podivně synthipopových skladeb ze všech svých osmdesátkových alb vrcholících v roce 1990 plackou Violator, přes následnou snahu o experimenty se zvukem táhnoucí se od Songs of Faith and Devotion, jakožto alba snažícího se živočišně působícími zvukovými stěnami vymanit ze škatulky syntezátorového popu, až po skladby z posledních alb, které čím dál více vystavují na odiv harmonický minimalismus, Goreovo tíhnutí ke gospelovým mantrám a frázování rock´n´rollu obaleného abstraktní a mechanickou směsí elektronických zvuků a country či bluesových vyhrávek obtočených kolem zpěvu držícího skladby pohromadě v rovině písničky.
Vybrat pak z téměř třicetileté diskografie v průměru dvacetipoložkový setlist a tento vždy znovu po několika letech zrealizovat v prostředí velkonákladové show dělané na míru desetitisícovým davům, která neodpovídá dřívějšímu kultovnímu charakteru jejich fanouškovské základny, něco stojí a její výsledek bude působit vůči jakékoliv konzistenci vždy jako kompromis.
Rituál bez slabého místa
Ve chvíli, kdy pod zamračenou oblohou ovládlo celý stadion večerní přítmí, zamířili Depeche archeologové do světa, který z nich jako ještě svaté čtveřice udělal legendu a který se už nikdy nevrátí. A tento rituál neměl slabé místo a demonstroval důvod jejich existence.
Konec základního bloku v podobě Policy of Truth a standardního koncertního dvojhvězdí Enjoy the Silence a Never Let Me Down Again s tradičními mezihrami falešně navozujícími atmosféru celokapelového jamování rozsvítil areál stowatovými žárovkami v srdcích všech zúčastněných DM farníků.
Při prvním přídavkovém bloku nás Stripped - stejně jako předtím zmíněná Fly on the Windscreen - vrátily k slastně hibernující chemii alba Black Celebration. Výlet do roku 1984 v podobě sekvencerově tepající Master and Servant přinutil k velmi sytému a hlasitému zpěvu i matku v pokročilém stádiu těhotenství opírající si svoje břicho o má záda. Strangelove z roku 1987 se - pokud mě paměť neklame - vrátila do koncertního setu po takřka dvaceti letech. Po poslední pauze přišel i Personal Jesus. Při poslední Waiting for the Night přehrané podobně jako balada Home v čistě klavírním provedení itala Petera Gordena se i bubeník Eigner formálně přesunul za hradbu z masivních synezátorů a trojice temných postav přihlížela emocionálně působivému Gahanovu a Goreovu duetu na předsunuté plošině.
Závěrečná děkovačka a obligátní „see you next time" završilo večer, který měl podle všech měřitelných kritérií divácké spokojenosti nezpochybnitelný smysl.
Depeche Mode, Stadion Slavia 25. června 2009
Foto: Karel Šanda
