Žánrový rozptyl na trutnovském festivalu v sobotu obohatil třeba někdejší člen Velvet Underground a věhlasný producent John Cale či Jamajčan Barrington Levy, ale asi největší show v celé historii festivalu přivezli nu-metaloví Korn.
Jestliže v pátek bylo ve festivalovém areálu po propršeném čtvrtku už příjemné slunné počasí, v sobotu dorazila vedra. Své výhody to pro festivalové návštěvníky rozhodně má: slečny v upnutých tílkách, slečny v plavkách, slečny s hlubokými výstřihy či slečny v mokrých tričkách jsou rozhodně příjemným zpestřením pro pánskou polovinu publika. Nevýhodou je ovšem finanční hotovost, mnohem větším tempem se přesouvající do peněženek stánkařů s nápoji.
Sobotní program přinesl opět vydatnou směs žánrů: Vlasta Třešňák se svým bandem už patří k pravidelným účastníkům a jeho blues rock v kombinaci s naštvanými texty, analyzujícími mravní stav společnosti lépe než kterýkoli sociolog, opět slavil nadšenou odezvu. Jana Kratochvílová & Illuminatica naopak tentokrát nepotvrdili pověst skandalistů a jejich set vyzněl až překvapivě krotce.
V sérii oslavných koncertů ke svému čtvrtstoletí pokračovala i zde Mňága a Žďorp: jako host se připojil i Petr Váša. Mnohem unikátnějšího spojení se ale diváci dočkali poté. Slovenská kapela Karpatské chrbáty si před časem splnila svůj dlouholetý sen a v jednorázovém projektu se spojila se svým hudebním vzorem, Michaelem Kocábem. Společně zahráli několik osvědčených skladeb ze svého repertoáru, ale hlavně nesmrtelné hity z nejslavnějšího období Pražského výběru. Po vystoupeních na Slovensku a v Praze tak příjemnou reminiscenci absolvoval i Trutnov.
Stejně jako loni se opakovala místní programová specialita: některé vybrané skupiny zahrály v průběhu čtyřdenního programu dvakrát. Jednou na velké scéně a podruhé ve zcela jinou hodinu třeba v až klubové atmosféře undergroundového stanu. A například Tonymu Ducháčkovi s Garage toto prostředí svědčilo mnohem víc. Ještě v odpoledních hodinách zde ale ve dvou blocích svou třeskutou show, plnou kostýmů, paruk a vybraných perel reálně-socialistického popu pobavil a mnohé i roztančil Malý taneční orchestr se sólisty Tomášem
Hanákem, Janou Hanákovou a Lenkou Vychodilovou.
Překvapivě historicky úplně poprvé zahrál v amfiteátru, obklopeném červenou hlínou, Jaroslav Hutka. Posmutnělé písně z posledního období se setkaly spíš s vlažnější odezvou, ale letité, osvědčené a často už zlidovělé kousky s ním zpívalo publikum sborem. Po jeho vystoupení vznikl i letos hromadný fotosnímek zaplněného amfiteátru: do davu se začlenili i mnozí účinkující - mj. i herec Jiří Lábus, který měl v programu blok, ve kterém předčítal z knih Ivana Martina Jirouse. Letos byla ale fotografie "vylepšena" o transparent vyjadřující podporu ruským aktivistkám z Pussy Riot.
Vystoupení Plastic People of The Universe, které opět vyvolalo až magickou atmosféru skvěle připravilo půdu pro další zahraniční hvězdu, sedmdesátiletého Johna Calea. Ten i 
přes hustou kštici zcela bílých vlasů působí stále velmi charismaticky a energicky. Nepodbízivě zahrál hlavně novější skladby, často stavěné na repetitivních motivech, a místy až tanečně rytmických. Nutno ale dodat, že tam, kde hrál klávesy, byl mnohem přesvědčivější, než když vzal do ruky kytaru. V závěru sáhl i do repertoáru Velvet Underground, kde působil koncem šedesátých let, a potěšil legendárním kouskem Waiting for my Man.
Zatímco všechny rozesmával tentokrát sólově vystupující Jiří Schmitzer, který opět nabídl své jak poetické, tak i akusticky rockové písničky, za ním už se vše chystalo pro technicky náročné vystoupení Korn. Přesto ale zpívající herec dokázal několikrát nedohrát skladbu: oblíbeným důvodem bylo tvrzení, že "tady by mělo být sólo, ale nemám tu nikoho, kdo
by ho zahrál…"
Show nejdražší hvězdy letošního ročníku přivezla zatím asi největší vizuální zážitek, jaký historie festivalu pamatuje. Pódiu vévodila obří futuristická bicí souprava a hned několik projekčních a zároveň světelných stěn. Vedle tvrdého rockové nálože tak publikum od Korn dostalo opravdu dramaturgicky propracovanou podívanou, a také hudbu, která se posunula z někdejších nu-metalových začátků k zároveň tvrdšímu, ale zvukově pestřejšímu projevu. I přes agresivitu a temně valivé stěny zkreslených kytar, se tak dostalo kapele nadšeného masového přijetí. Ta se odvděčila i hračičkovsky vypiplanou cover verzí nejpopulárnější skladby Pink Floyd o "další cihle ve zdi."
Ostré kytarové riffy naopak chyběly britské kapele Stringer Bessant. Reinkarnace někdejších nadupaných Reef přivezla vstřícné, melodické a často na akustické kytaře postavené poprockové písničky. Chvíli milé, ale při delším poslechu až příliš všední a postrádající silnější zapamatovatelné melodie či slogany. Až skoro divoce vedle nich působila i sledující, loni právě v Trutnově vzkříšená, Tichá dohoda. Ta, posílená o druhého kytaristu,
vylovila vedle osvědčených hitů ze své historie i skladby z pozdějších alb, znějící mnohem ostřeji a často i tanečněji. O to bude zajímavější sledovat, jak dopadne nové album, na které prý podle kuloárních zpráv zaručeně dojde.
Sobotní závěr na hlavní scéně obstaral Barrington Levy. A když se řekne skutečnost, že pochází z Jamajky, není už překvapivé, že rozhoupal tisíce v rytmu reggae a mnohé výborně naladil k probíhajícímu večírku. Ale ani tisíce se bavících návštěvníků s sebou nepřinesly větší procento opilců či jinak společensky unavených jedinců, než je k objevení v
běžné české hospodě před zavírací hodinou. Oblíbené tvrzení festivalových odpůrců, že je totiž areál plný opilců a feťáků, se tak opět ukázalo jako pouhá a laciná mystifikace.
Trutnovský festival má zkrátka svoje specifika. Často působí zmateně, často výsledku dosahuje v mnohem amatérštějších podmínkách než jinde, je spíš nakloněn těm, kteří k životu přistupují s "maňána" pohodou jihoamerických domorodců. Nesnaží se být nejlepší, největší, nejprogresivnější a nejpokrokovější - a to zcela záměrně. Je jasné, že to pro mnohé příznivce technologického pokroku, současných trendů či budování systematické kariéry, představuje něco zcela nepochopitelného a často i úsměvného, ale je dobře, že tady se svou alternativou a nabídkou je.
V průběhu nedělního dne letošní ročník uzavřou roztančené sety Sta zvířat či Švihadla, zahrají američtí punkeři Yellowcard, večer se jako obvykle vrátí J.A.R., nejen pro starší zahrají Vladimír Mišík, Ivan Hlas a Vladimír Merta. A zpustlíky jistě zase rozesměje známý sprosťák Záviš. A jestli bude příští rok Trutnov Open Air znovu Na Bojišti a nebo třeba na úplně jiném místě, vlastně není až tak důležité.
