Otevřenost našich hranic už čtvrtstoletí zaručuje naprostou svobodu v rozhodování, kde chce kdokoli nejen žít, ale i tvořit a nabízet svou hudbu. A tak zatímco rozený Angličan Phil Shoenfelt po několika letech v Americe zakotvil před dvaceti lety v Praze, bývalý člen kapel F.P.B., Už jsme doma či Pseudo Pseudo Kamil Krůta naopak popustil uzdu svým kosmopolitním sklonům a vyrazil do Francie či USA.
Phil Shoenfelt & Southern Cross: The Bell Ringer (Mad Dog)
http://www.philshoenfelt.de/thebellringer.html
Phila Shoenfelta už mnozí berou jako český inventář, ale zároveň zůstává větší pravděpodobnost, že mu někdo zkomolí při psaní příjmení, než že ho napíše správně. V roce 1994 u nás absolvoval turné, na kterém mu doprovodnou kapelu dělala populární Tichá dohoda - a už tu zůstal. Tentýž rok také odehrál akustický koncert v legendární žižkovské hospodě U Vystřelenýho oka, aby se tam po dvaceti letech vrátil. Ale není v tom jen nostalgie: jak ukazuje koncertní (a tentokrát plně "plugged") album, které při té příležitosti vzniklo, jeho písně odolávají času více než úspěšně.
A slovo "píseň" je tu důležité. Výběr z Philovy tvorby jdoucí napříč časem spojuje cit pro formu, takže jeho skladby neztrácejí sílu, ať už jsou zahrané jen s akustickou kapelou, nebo jako v tomto případě s celou kapelou. A i když v té relativně nedávno dlouholetého houslistu Pavla Cingla vystřídal specialista na steel kytaru David Babka, na síle vyznění i působivosti jednotlivých položek to nic nemění.
V souvislosti s kupříkladu Iggym Popem býval používán termín "cold metal". Ona hardrocková hutnost, mající v sobě zároveň silnou porci melancholie, potemnělou atmosféru gotického rocku i esenciální rockerství, je tu dovedená na hranu dokonalosti. Ostatně ačkoli má kapela Southern Cross nejblíže k post-punku, do repertoáru Iggyho Popa na tomto albu prostřednictvím coververzí sáhla hned dvakrát.
Vedle Babky, který opentluje základní melodické motivy aranžérskými finesami, je z alba jasně patrná dvacetiletá sehranost s rytmikou. Basista Pavel Krtouš a bubeník Jaroslav Kvasnička (činný i v Plastic People of The Universe) poskytují frontmanovi potřebnou jistotu, která se odráží v pěvecké uvolněnosti, ale zároveň, pokud je potřeba, dokáže napomoci vygradovat skladbu k až běsnícímu finále. Koncert je sestaven jako průřez celou tvorbou - závěrečná Garden of Eden je k nalezení už na prvním sólovém albu z roku 1990 -, ale přesto i díky vynikající souhře pozoruhodně drží pohromadě.
Právě koncertní záznam dobře dokumentuje, v čem je Shoenfeltova uhrančivost a proč jeho vystoupení i po letech mívají sílu a energii, o kterou se často i o generaci mladší kapely marně snaží. A proč, i když žádná ze čtrnácti skladeb nejde délkou pod čtyři a půl minuty, spíš než pocit nudy se dostavuje chuť pustit si vše po skončení znovu. Lze chtít od "živáku" něco víc?
Koonda Holaa: Apnea (Guerilla)
http://bandzone.cz/zeekoondaholaa?at=info
Narazit na podobně zvláštní desku se nepodaří každý den a už jen toho je třeba si v dnešním zglobalizovaném a k unifikaci spějícím světě vážit. Svobodomyslnost posluchače je tak u téhle nahrávky, kde pseudonym jejího tvůrce nakonec není tím zdaleka nejneobvyklejším, naprosto základní podmínkou. Nic tu není jisté, kontury jsou nejasné, chvílemi vše připomíná zamyšlený melodram, jinde zas psychedelický výlet napříč časem. A když dojde i na prvky country, ke které se autor hlásí, jeho symbolem by nejspíš byl pokroucený seschlý kaktus.
Oproti koncertování, ať už sólovému, či s členem The Stooges, saxofonistou Stevem Mackayem, je tu řada hostů (třeba i další spolupracovník Iggyho Popa Mike Watt) a každý svou trochou přispívá k tajuplnému výsledku. Zamyšlenou hudební spleť navíc doprovází hlas natolik hluboký a přesvědčivý svou vyrovnaností, nakolik je to vůbec představitelné. Ačkoli jde o tvorbu hledačskou a v nejlepším slova smyslu alternativní, ani na chvíli se neopájí pocitem vlastní výjimečnosti ani si nelibuje v nestravitelnosti. Osm skladeb hudebníka, který je nestálý i v takové maličkosti, jako je jediný a pevný pseudonym, vtahuje do vlastního světa, u kterého je až příliš patrné, jak není s tím obvyklým kompatibilní.
Páteří poslechu je nečekané dobrodružství, vymykající se obvyklým škatulkám a častému naplňování schémat. Nebylo by s podivem, kdyby po absolvování této nahrávky posluchači mnozí jiní hudebníci, hlásící se k alternativní scéně, najednou připadali až příliš průhlední, nepřekvapiví a jejich hudba předem nudně odhadnutelná.
Skladby se vzpírají slovu píseň i obvyklým strukturám. I nahrány byly na cestách, na nejrůznějších místech země a nejstarší z nich vznikaly už před osmi lety. Nic zkrátka není jako obvykle. Přesto vše zní přirozeně, samozřejmě, s podtónem, že by takto svobodně mohl tvořit každý - kdyby ovšem chtěl a byl se ochoten oprostit od potřeby úspěchu. Ať už ekonomického, či pouze jen toho, jehož výsledkem je příznivá reakce publika. Právě autorské přesvědčení však výsledku dodává sílu.
Apnea prý znamená pauzy v dýchání, ale může to být i způsob potápění bez dýchacího přístroje, kdy je potřeba si vystačit s nádechem nad hladinou. Dost možná, že zatajený dech vyvolá i tahle deska. Repetitivní figury i hypnotický sound dokreslují pocity z šamanské seance, linky se vrství a proplétají. A i když ne každého asi zaujmou, přesto je skvělé, když podobná alba vznikají. I kdyby jen pro ujištění, že podobné možnosti tu pro všechny stále ještě jsou.
