Známou skutečnost, že krize postihuje jen hudební průmysl a nikoli hudbu samotnou, si lze prakticky opakovaně ověřovat prakticky denně. Řada pozoruhodných nových jmen, nahrávek plných zdravé sebedůvěry i vzájemné muzikantské kooperace se zdá být nekonečná: stačí si v ní jen najít to svoje.
Nierika: 2 Π (Piper)
http://nierika.bandcamp.com
Dnes už neexistující Nierika se určitě stala nejznámějším jménem bohaté kopřivnické scény, kterou tak svědomitě mapuje maličké vydavatelství Piper. Svého času se o elektronickém, prapůvodně studiovém, projektu Michala Burgeta a Tomáše Neuwertha celkem vědělo, kapela se často objevovala na festivalech, a pamatovat si ji jako speciálního hosta mohou i třeba ti, kteří viděli Nanotour skupiny Tata Bojs.
Definitivní tečkou za její existencí se stává dodatečné vydání jejího čtvrtého, dva roky vznikajícího alba. To vyšlo zatím jako oficiální download, ale do konce roku by se měla objevit ještě limitovaná série na vinylové LP desce. Hudebně jako by shrnovala vše, čím si kapela za svou zhruba desetiletou existenci prošla.
Počátek nahrávky se nese v duchu experimentální zvukové plochy, dobrovolně se vzdává písničkové přístupnosti (která se objeví až později) a vzbuzuje očekávání. To ovšem nedojde naplnění a už s druhou skladbou vše vrátí k sice zajímavým, ale nikterak vybočujícím či překvapivým indie postupům. Dobrou volbou bylo k mikrofonu přizvat Markétu z kapely Negero. Její naléhavý, až fatálně zabarvený hlas k až zasněným a melancholickým kompozicím, odkazujícím k psychedelii stejně jako k někdejší módní adoraci vesmírné tématiky, dobře pasuje a dodává místy nedokořeněnému albu chuť.
Ne všude se ovšem posluchač dočká větší pestrosti a neočekávaných proměn, tak jak je nabízí podařená A Sea of Alone, hrající si s atmosférou i proměnami tempa. Špatná není ani odvazová, rozvazbenou kytarou protkaná Future, nechávající vzpomenout na energicky pojatou předchozí desku Everyone is Burning. Na většině nahrávky je ale třeba si spíš než s nápady nebo hudebním názorem vystačit s pohráváním si s náladami a vzpomínkami, jak to téhle kapele skvěle hrálo na koncertech. Měl li být ale cílem právě jen retrospektivní impuls, jde v případě tohoto pohrobka o celkem příjemně strávený čas.
noAR+IS+: K9 (Sakraphon)
http://bandzone.cz/noartist
Není to tak dlouho, kdy se za tímhle jménem ještě skrýval jen jeden svérázný chlapík. Už před časem se ale "one-man-projekt" rozrostl na tříčlennou kapelu, která znamená poměrně pozoruhodný úkaz na jinak vcelku zahnívající tuzemské alternativní scéně. Pozoruhodný jak zvukově, tak odhodlaným přístupem. Prvním výstupem této podoby je podzimní album K9.
Na trend návratu k vinylové desce si už všichni - minimálně na nezávislé scéně - zvykli. Ale nové album dnes už tria noAR+is+ bylo vydáno na magnetofonové kazetě: ať už byly motivace oživit tento už pozapomínaný formát jakékoli, rozhodně to naznačuje určitou umanutost, jasný názor a nechuť se přizpůsobovat. Což je nejen přesně to, co potřebuje každá alternativní formace, ale hlavně i to, co z nové nahrávky na všechny strany přímo tryská.
Navzdory pozoruhodné textové výpovědi tu nejde o poetické obrazy, ale o syrový, a mnohde vyloženě naštvaný atak na posluchače. Kompromis se nepřipouští, o zalíbení není zájem. A to přestože brutální pasáže střídají občas až folkové momenty, s výrazně melodickými prvky. Trio se neomezuje na základní obsazení, často používá samply - a to i ty industriálně agresivní - a vůbec se všudypřítomně snaží o pestrost nahrávky - a daří se mu to. V úvodní Kůň pro cesty vnitřní tak zazní foukací harmonika, v Kyanid se objevuje naivistická vyhrávka nejspíš klávesové foukací harmoniky nebo laciných kláves, následující Kontrola se zas nese v přitažlivém rytmu tanga.
V textech nejprve může odradit zjevný nihilismus i určitá míra stylizované pózy jejich interpretace, ale při důkladnějším zaposlouchání se vynořují poměrně nápadité obraty i pohledy na současnost. Reflexe vztahu jedince a společnosti i problémů nalézání si svého místa v okolní složitosti, otevírá řadu otázek i úhlů pohledu, a dává tak posluchači řadu inspirací a impulsů k vlastním úvahám.
Celé album provází všudypřítomná otevřenost k vlivům, čerpá se tu z tuzemské i zahraniční alternativní scény, z historie i současnosti, ale zároveň je vše přetaveno ve svébytný tvar, který jen těžko k něčemu přirovnávat. Mezi letošními alternativními nahrávkami je tak album s minimalistickým názvem K9 poměrně výrazným zářezem.
