Nikdy jsme nebyli parta, která by měla odvahu nosit číro a spousty placek. Zkrátka žádný punk, ale spíše Klamovka, říká frontman Tří sester Lou Fanánek Hagen. Kdysi hospodská kapela letos slaví třicet let a právě vydává další album.
Třicet let je skoro hrozivá doba. Nebojíte se, že skončíte jako Olympic a budete hrát do důchodu?
Na ty máme ještě co dohánět. Ale občas se přistihuji, že se zálibně rozhlížím a mám dobrý pocit, kam jsme se dostali. Jaké je to pěkné pódium, co je tam techniky, že máme promítače, světla, fukary... Je to velký pokrok. Před dvaceti lety jsme byli rádi, že vůbec máme zvukaře. Někdy jsme ani předem nevěděli, jestli se vejdeme na pódium, projekce žádná, světla prachbídná... Teď už je to dobré, máme všechno svoje.
Zatímco mnozí jiní museli dělat ústupky a kompromisy, aby se proslavili a dokázali se hudbou uživit, vy nebo třeba Visací zámek si léta hrajete svoje a jste na tom stejně nebo dokonce lépe. Jak jste to dokázali?
Ono se to nezdá, ale my jsme byli vždy samostatní a později i zodpovědní. Možná to bude tím, že máme školy. Což máme společné se Zámkem - tam jsou vysokoškoláci všichni. Nikdy jsme se sebou nenechali manipulovat tak jako dnes mladé zpěvačky nebo chlapecké kapely, jejichž členy vytáhnou někde z učňáků a kteří nad sebou musejí mít někoho, aby se o ně staral. My máme špičkového manažera ve svém středu, ale hlavně jsme nikdy nepotřebovali prorazit. Prostě se to stalo. Kdyby k tomu nedošlo, normálně bychom nastoupili do práce a hráli to, co hrajeme po večerech.
Věřili jste, že se to povede?
Tak jasně, že si člověk leccos představuje. Ale naše kariéra dlouho nebyla příliš hvězdná a ani jsme nic neplánovali. Všechno, co jsme původně chtěli, bylo, aby na nás chodili lidi a aby nám vydali elpíčko. Asi tři roky jsme byli smířeni s tím, že půjdeme do práce, budeme hrát po večerech, na svatbách, s máničkama v undergroundu. Až koncem osmdesátých let jsme si udělali takzvané přehrávky, byli jsme oficiálně "zájmová umělecká činnost" a mohli jsme hrát na studentských kolejích a také jednou na parníku. Ale tak do osmdesátého sedmého nás znali jen z polotajných akcí, jako byly třeba svatby. Přesně jako o pár let dříve Plastici, jen s námi nehrály žádné slavné skupiny, ale okresní "androši". Až později jsme hráli v klubech, třeba jednou i s Půlnocí, což bylo pokračování Plastiků.
Takže jste se necítili být punk?
Nikdy jsme nebyli parta, která by měla odvahu nosit číro a spousty placek. Za to se běžně vyhazovalo ze škol a toho jsme se báli. Když se podívám na fotografie z té doby, mám na nich velkou kudrnatou houni, sako, kožený kabát... Zkrátka žádný punk, ale spíše Klamovka.
Souvisí s tím nějak vaše nová deska parafrázující Velvet Underground?
Trochu se toho obloukem dotýká. Proto jsem vymyslel název Fernet Underground i s obalem, který je parafrází na Warhola. My jsme vlastně tehdy byli post-underground. Ale dnes už si to většina mladších lidí neumí ani představit. A je dobře, že si to už nedovede představit.
Ano, to je nepřenosné.
Nechápou to. Jak je možné, že jsme se báli nosit číro, jaké to bylo nepředstavitelné omezování a jak obrovskou autocenzuru měla většina z nás. Každý věděl, že co udělá, to se dotkne naprosto všeho. Jeho kariéry, rodičů, školy... Postavit se proti, to byla téměř jistá exkomunikace odevšud. Underground se nám líbil i proto, že jsme četli knihy, různé samizdaty, to v punku moc nebylo. Ten byl přímočarý, revolta skoro jako harakiri - ať mě klidně zavřou, ožereme se, číro, muzika, potřeba jiné kultury tam nebyla.
Co by si frontman Tří sester v roce osmdesát pět pomyslel, kdyby mu někdo tvrdil, že bude spolupracovat s Michalem Davidem?
To jsem si sám se sebou také řešil. Jenže to se tehdy jevilo nemožné úplně stejně, jako kdyby mi někdo tvrdil, že někdy budeme vydávat desky a že se tím někdy budeme živit. To tehdy bylo prostě jasně nastaveno, že Michal David je v té prominentní skupině, která patří do televize, a my jsme v té skupině, která nikdy nevydá desku. Jasně dané hranice, které nebylo možné prolomit. A pak se všechno změnilo a úplně postavilo na hlavu.
Pamatuji si, že jsem Tři sestry poprvé slyšel na Koncertě pro všechny slušný lidi v prosinci 1989. Z hospod rovnou do haly, to musel být velký skok, že?
To bylo hlavně fiasko, protože náš bubeník byl na vojně, tak s námi hrál kamarád Venca Kotelník. A jednu písničku začínal třikrát. Ale byla to krásná doba. Seděli jsme na Kovárně a někdo řekl, že bychom tam mohli hrát, tak jsme oznámili Vencovi, že bude bubnovat. Měl jen jednu zkoušku. A pak nervy z toho, že je ve sportovní hale a okolo chodila Kubišová. Ale jsme rádi, že jsme tam byli. I když tam byli všichni.
CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V PONDĚLÍ 25. KVĚTNA.
