Krátce před pádem komunismu napsal Karel Kryl song Písničkářský bacil, v němž se vysmál režimu, jenž vedl s folkovými zpěváky předem prohraný boj. Dnes už ale Jarek Nohavica či Tomáš Klus politiky neděsí. Co se vlastně stalo s písničkářským hnutím?
Společenské postavení písničkářů se od osmdesátých let minulého století hodně změnilo. Jak? "Instantní odpovědi neumím," bránil se napřed písničkář Jan Burian, když ho oslovil časopis TÝDEN. "Každá stručná odpověď na tak složitou otázku vede ke zjednodušení a to mě nebaví," dodal, pak to ale vzal z gruntu. "Písničkář Michal David vám třeba napoví, že kdo neskáče, není Čech. Písničkář Nohavica úspěšně prodá své fandovství Baníku Ostrava a své fízlovství a řekne si o milion korun za koncert. Písničkář Třešňák zůstane úplně stejný, jakým byl, než byl vyštván ze své vlasti do emigrace, či jakým byl, když se vrátil domů. Co písničkář, to jiné postavení. Je to na dlouhý rozhovor," míní Burian.
Milionář Jaromír Nohavice je třeba i přes svoji slávu osamělým písničkářem, neboť mnozí jeho bývalí kolegové z folkové branže ho prostě nemusejí. Pryč jsou totiž časy, kdy folkaři táhli za jeden provaz a všichni v nějaké míře rýpali do Husákova režimu, čímž u posluchačů získávali pověst odvážných národních bardů. Karel Kryl o tomhle sepětí dokonce někdy z kraje roku 1989 složil skladbu Písničkářský bacil. "Určitě se s mnoha kolegy písničkáři shodnu v tom, že před listopadem jsme tak trochu suplovali opozici i opoziční tisk," vzpomíná pro TÝDEN Jiří Dědeček, v osmdesátých letech nesmírně důležitý hlas folkové scény.
Jenže pro nejmladší generaci písničkářů je někdy až nepříjemné, jak jsou s tou předlistopadovou porovnáváni. "Jsem ročník devadesátý. Veškeré mé dojmy z písniček a vůbec z celé té podivné doby, kterou jsem zažila pouze jako zárodek kýžené dcery, se neustále proměňují v závislosti na tom, čím více jsem sama za písničkářku považovanou," vypráví TÝDNU Nikola Mucha, jeden z nejoriginálnějších hlasů současného písničkářství. Na jedné straně je pro ni čest, když ji někdo nazve pokračovatelkou folkové scény osmdesátých let, ale zároveň je to zbytečně svazující pocit. "Je to obří závazek, protože pak tak nějak cítím, že být písničkář neznamená jen smolit vtipný srandy, no a sem tam něco říznout do kytary. Ale také tomu, co vykřikuju, vtisknout nějaký význam."
* Proč se dnešní politikové nemusejí obávat kritického hlasu písničkářů?
* Proč vyprchala někdejší svornost v písničkářském stavu? Proč se vzájemně obviňují ze spolupráce s tajnou policií (StB) nebo z komercionalizace tvorby?
* Mohou se i mladí písničkáři stát mluvčími velké části národa, jak to za komunismu dokázala řada folkařů?
