Současnost nedává zdánlivě příliš důvodů k nadměrnému veselí, radosti a životnímu optimismu, což se pochopitelně odráží v hudební tvorbě - alespoň pokud nepředstírá a není pokrytecká. O to častěji se ale může stát, že důvodem k dobré náladě a inspirací se může stát snadno hudba sama. Třeba i pro to, že někdo zformuluje své pocity za posluchače a opatří je navíc příjemným hudebním doprovodem.
Kieslowski: Na nože (Indies Scope)
http://bandzone.cz/kieslowski
Duo pojmenované podle polského režiséra začalo svou činnost nenápadně a vlastně i trochu kuriózně - recyklací písniček dnes už polopozapomínané mostecké skupiny Bez peří, kde David Pomahač, polovina Kieslowski, působil jako baskytarista. Mnohé skladby z této množiny se ještě objevily na debutové desce Tiché lásky, která vyšla loni v únoru. Od té doby ale duo zaznamenalo výrazný posun, zbavilo se nejistoty, nabralo na lehkosti i přesvědčivosti, a aktuální podzimní albová dvojka pro mě znamená jedno z nejlepších letošních tuzemských alb vůbec.
Ty zdánlivě obyčejné písničky totiž představují porci zcela nadčasového materiálu, který může být přitažlivý jak pro melancholické teenagery, kteří se perou s hledáním identity i potřebou romantiky, stejně jako pro třicátníky, kteří se vyrovnávají s krizí středního věku. A dost možná mohou být srozumitelné i pro ty, kteří už toho mají za sebou opravdu hodně, protože se zkušenostmi se mnohé z toho, o čem Kieslowski zpívají, lépe chápe. Na druhou stranu v písních, které se nebojí ani přírodní lyriky, ani reflexe složitosti partnerských vztahů, nechybí ani střípky, ve kterých růžky vystrkuje zdravý cynismus a nadhled nad sebou ("piju dál, piju víc" resp. "protože chlastám a střídám ženský...").
Navzdory sestavě tvořené jen akustickou kytarou a klávesami se Kieslowski na ryze písničkovém albu nebojí ani hrátek se zvukem, nahrávka má freak-folkově rozevláté inro i závěr, citlivě jsou zakomponované perkuse a další hostující nástroje i využité studiové efekty. Posluchačův pocit umírněnosti a víry interpretů v sílu svých skladeb podporuje i nedlouhá stopáž desky, u které opravdu nehrozí stav přesycenosti. Jako bonus nicméně desku doplňuje na druhém disku EP Tanečnice z letošního ledna, původně vydané jen digitálně, kde dvojici vlastních skladeb doplňuje sedm remixů.
S obehráváním alba si lze uvědomit pozoruhodnou věc: dvojici se podařilo zabrat si pro sebe neobsazený claim - či řečeno s ekonomy, "najít si díru na trhu". Indie folku nebo chce-li někdo, akustickému popu, se u nás totiž věnuje minimální množství kapel a projektů, a těch, kteří mají podobně dobrý vkus a zřejmou jasnou vizi, ještě méně. Křehkost, šansonová uvěřitelnost, silné melodie, ryzí písničkářství, chuť ke zvukovým experimentům i citlivá schopnost aranžérsky výsledek "nepřeplácat" - to všechno tu je. Kieslowski dokážou napsat silnou životní výpověď i "jen" geniálně navodit náladu, opatřit to melodií, která se zaryje pod kůži a zahrát tak, že z toho mrazí. Už dlouho jsem neměl tak silný pocit potřeby okamžitě přestat cokoli dělat, rozvalit se v křesle, nalít si dobré víno a jen dokola poslouchat, tak jako u tohoto alba.
Zrní: Soundtrack ke konci světa (Zrní & Applause booking)
http://bandzone.cz/zrni
Kladenské Zrní už dávno nepatří k začátečníkům, nicméně také není přehnané říci, že rozhodně nepatří k masově adorovaným interpretům. Každopádně se pomalu, ale jistě posouvá vpřed, poučuje se a slyšitelně vyvíjí, důsledně dopilovává svou podobu a naplňuje zjevné ambice. A zatímco debut se nesl ze všeho nejvíc v rovině hledání a tápání, a na druhém albu Hrdina počítačový hry jde do světa už byl především patrný silný, ale jen částečně využitý potenciál, a teprve na třetím albu konečně kapela opravdu dokázala zúročit to, co v ní dříme.
Zatímco naživo pětice pracuje hlavně s akustickým vyzněním a dominantními houslemi, tak trochu uvězněná v klišé české alternativy let minulých, na albu je zvukově pestrá, moderní a přesvědčivá. A není to jen hosty: využívá nemalé instrumentální schopnosti jednotlivých hráčů, ale dokáže je ukontrolovat, aby nesklouzávaly ke zbytečným exhibicím, zároveň neztrácí emoce, a nebojí se hledat další zvukové možnosti.
Právě ty jsou, spolu s evidentní chutí nejen hrát, ale i "hrát si", tím asi nejcennějším, co nahrávka nabízí. Nijak zvlášť mě neoslovují po poezii toužící a místy poněkud patetické texty, navíc podané poněkud zasněným a jakoby mimo realitu plovoucím hlasem, ale ono všudypřítomné hudební hledačství, spojení beatboxu s akustickými nástroji, patrná nespokojenost s tím skladbu pouze přehrát, tajuplné nálady beze strachu z romantiky a koneckonců i určitá lehkost a neurputnost, která se celou nahrávkou proplétá, jsou skvělé. A rozhodně přinášejí něco, co u nás často především u zavedených interpretů, kteří se považují za alternativní, zcela absentuje.
Mnohé skladby navíc mají až hitový potenciál ve spojení přitažlivé melodie a propracované gradace, a to navzdory vyhýbání se omletým písničkovým strukturám. Je tu cosi z upřímného písničkářství i alternativních experimentů, mladistvého nadšení i muzikantské neokázalosti. A co hlavně: kapela se nestydí za české kořeny a nechybí ji dostatek vlastní originality, aby byla jako někteří jiní nucena to maskovat kopírováním svých zahraničních vzorů.
Jen jedna věc není příliš jasná: co má tahle příjemná, vstřícná, oproti minulosti výrazně optimističtější a po všech směrech sympatická hudba společného s v názvu proklamovanou apokalypsou? Zrní totiž natočili výbornou a vyrovnanou desku, pro kterou je ale asi nejcharakterističtějším slovem "smíření". Na druhou stranu: pokud by měl mít konec světa podobný hudební doprovod, nebylo by ho absolvovat vlastně až tak zlé.
