Nůžky mezi tím, co si představuje jako zajímavou hudbu mladá a starší generace, se povážlivě rozevírají. Zatímco pro ty mladší je slovo trend diktátem, pro ty starší je to naopak často jen zdroj opovržení a znak pózy a autorské impotence. Vzniká zbytečná bariéra. I proto budou dnešní dvě novinky mezi nahrávkami domácí scény spíš pro ty starší.
Vladimír Veit: Písničkář (Galén)
http://www.hutka.cz/veit/ukazky.html
Vladimír Veit je dnes bezesporu už klasikem mezi českými písničkáři. Dlouho se mi ale jevilo nespravedlivé a zůstávalo mi záhadou, proč je jeho popularita o tolik menší než pozice bývalých kolegů ze sdružení Šafrán: Hutky, Třešňáka či Merty i těch mladších, jako je Karel Plíhal. Pak mi to jednou "docvaklo": je prostě příliš romantický, důvěřivý, nepraktický a něžně poetický pro svět, kde jsou uctívaní ti, kteří vědí "jak na to". Pro svět, kde být "nepřizpůsobivý" znamená nadávku a kde schopnost dělat si něco po svém je na obtíž.
To vše je samozřejmě cítit z jeho nového, už bůhvíkolikátého alba. Nechybí tu ani pro jeho písničky charakteristický sentiment, ani bohužel i občasný patos za hranou. Ale Veitovi-autorovi se tentokrát podařilo seskupit takovou porci písniček, ve které došlo k vzácné vyváženosti všech jeho podob, se kterou lze novinku bez přehánění přiřadit k tomu nejlepšímu, co kdy vytvořil.
Ze začátku tomu ještě nic nenasvědčuje: úvodní titulní skladba dýchá sice sympatickou, ale přesto naivitou, v následné, sociálně-společensko-kritické Lepší už to nebude dokonce zaznívá mravokárně povýšená poloha jednoduchých řešení a zjevná prvoplánovitost. Ale už s následující, Hutkovým textem opatřenou Velbloudi dochází k reflexi nadčasových témat a přirozené, nekřečovité poetice. A poprvé a zdaleka ne naposledy se tady objevuje výrazný vklad Vladimíra Merty, v jehož studiu se nahrávalo a který nejenže zastal producentský dohled, ale i pohostinskou účastí se Veitovi stal nečekaně silnou pomocí.
Merta totiž na albu zastává stejnou roli, jakou kdysi výborně Veitovi posloužil Emil Pospíšil. Hudebně nepříliš složité a někdy až jednovrstevné melodie zpestřuje, doplňuje i důmyslně koloruje a úspěšně "rozbíjí" už v zárodku vkrádající se jednotvárnost. A právě pestrost je to, čím Veitova novinka nechává za sebou hned několik svých předchůdců. Ruku v ruce s ní jde totiž neurputnost říkat jen ty "velké" pravdy a také uvolněnost - a pak vznikají i tak výtečné skladby, jako je Dvacátá pátá hodina, ale i milé legrácky typu Zvrhlická. I díky nim se novinka Vladimíru Veitovi nadmíru povedla. A bylo by fajn, kdyby to ocenila i současná generace nepamětníků.
Ladě: Kalná (Indies Scope)
http://bandzone.cz/lade
Moravsko-slezská formace Ladě o sobě říká, že ideální je pro ni "publikum, pro které je silným zážitkem večer ve znamení ‚dark blues‘, ‚freak blues‘, nebo třeba ‚neurvalého šansonu‘". Což je charakteristika poměrně přesná: připojit lze i ty, kterým voní waitsovské chrapláky, hudební syrovost, a především k životu nepotřebují kopírování toho, co je zrovna trendy.
Poezii a zároveň sílu autentického hudebního projevu přináší i jejich druhé album. Jeho začátek je temný jak z Vláčilových filmů, později se do toho nějak vetře nálada ostravské hospody, kde se bouchá do stolu, objednává kořalka a nikoho nezajímá, jakou má příchozí značku bot; polohu surového neurvalství ovšem v tu nejméně čekanou chvíli střídají intimně křehká vyznání, jako je to ve vlastní variaci na Morgensterna Vleklé Lulula s až patafyzickými otázkami typu: "V kolika jsi jim líbala ty dásně?"
Ať drsně nebo dojemně, skladby vždy dýchají vnitřní energií, živočišností a tajemstvím. Nespokojují se s klouzáním po povrchu, ale drhnou, jako když hladíte hrubé, neohoblované prkno. Emoce, které se obejdou bez patosu. Je v tom cit, nebojácnost přiznat i slabší chvilku, a také na dnešní uspěchanou dobu až nezvykle nadstandardní muzikantství. A k tomu - ať už je zrovna poloha agresivní či ambientní - stále silný pocit, že tu o něco jde, obyčejnost není v plánu, a pro tuctové písničky je třeba zamířit jinam.
Niterné písničkářství i rána mezi oči, jakou je třeba skladba Ze Sudet, s sebou asi sotva někdy přinesou širší popularitu a také potřebují zkušenějšího posluchače, takže spíš osloví ty starší, kteří mají něco za sebou. Setkání s Ladě je totiž osudové. Žádné "vystajlované" pozlátko, které po krátké době omrzí. Ale právě nahrávka sama je jasným důkazem, že si toho je originální parta v čele s charismatickým frontmanem Michaelem Kubesou plně vědoma. Teď už jen zbývá, aby si to uvědomili i ti ostatní.
