Je až s podivem, jak velké množství hudební tvorby u nás vzniká nejen zcela nezávisle na popularitě či komerčním úspěchu, ale i mimo mediální sféru, která s ním jde ruku v ruce. Mnozí ne zrovna, že by o peníze a slávu nestáli, ale mají jiné priority a nejsou pro jejich činnost podstatné. A svoboda a tvůrčí volnost mohou mít pak příchuť opravdu sladkou.
B4: Lux Oxid (Polí 5 )
http://poli5.bandcamp.com/album/lux-oxid
Formace B4 fungovala dlouhá léta nahodile a víc studiově než koncertně, ale v posledních letech se probudila k nečekané aktivitě a dává o sobě vědět stále častěji. Na zatím posledním studiovém albu předvádí tahle asi jediná tuzemská formace, která se hlásí ke krautrocku, jak lze bez problémů hudební experimenty kombinovat s vstřícností vůči posluchačům, a také to, že alternativní hudba nemusí automaticky znamenat pro nezkušeného posluchače mainstreamové hudby cosi nestravitelného.
B4 jsou známí hrátkami s prehistorickými hudebními nástroji a vůbec pozitivním vztahem k retru, ale jak se ukazuje už od úvodní skladby Wiknners Go Down Too, vůbec už nemají potřebu to stavět na odiv, protože se to už v jejich tvorbě stalo samozřejmostí. Docela dobře si skladby plné roztodivného cvrlikání, ale zároveň až geniálně nosných melodických ploch, lze představit třeba jako filmový soundtrack; mění se jen nálady. Někde jde o romantický film, jinde o tajuplné sci-fi nebo dramatický příběh partnerských vztahů z dob reálného socialismu. Což je na jednotlivých skladbách to pěkné: provokují fantazii a otevírají nová dveře vnímání.
Možnosti nejrůznějšího chápání i výkladu se otevírají všemi směry, a je to patrné i z průniků hudebních motivů a žánrů. Například Silhouettes by klidně mohla být z repertoáru vyznavačů alternativního country, stejně jako vypadnout z libovolného alba Einstürzende Neubauten. Jednotlivé skladby skvěle udržují v pozornosti - nedovolí posluchače ukolébat, pořád v sobě mají všudypřítomně jakousi nervozitu, skáčou do minulosti a zase se vracejí zpět, vznášejí se metr nad zemi a zároveň umí zůstat v realitě. Analogové klávesové i rytmické zvuky se prolínají se svobodným využitím všeho, co se hodí - tu akustická kytara, tu banjo - ale až na výjimky, jako je agresivní Rot - Exclamation Mark, je výsledkem místy až popová melodičnost. Ovšem s tím, že zní tak, jako když ji uchopí kreativní muzikanti.
Na zatím posledním albu se kapela dostala o značný kus dál než na předchozím dvojalbu Didaktik Nation Legendary Rock, navzdory tomu, že to bylo oceněno výroční cenou Vinyla. Je žánrově pestřejší i nápaditější, a i přes noise výboje má neodolatelnou atmosféru ležérnosti a psychedelického relaxu. Maňána, říká se prý v latinsko - americké oblasti. Spontánnosti, hudebního dobrodružství a zábavy má prostě nahrávka na rozdávání. Obzvlášť v dobách, kdy za okny řádí mráz nebo třeba nějaké volby, naprosto ideální materiál pro boj s trudomyslností.
Cermaque: Démon v Paříži (Indies Scope)
http://bandzone.cz/cermaque
Jeden z restů z loňského podzimu. Ale nebezpečí z prodlení v podobném případě hrozí jediné - písničkář Jakub Čermák, ať vystupuje sólově jako Cermaque nebo s kapelou (pod názvem Cirkus Cermaque) a který patří k nejvýraznějším novým jménům posledních let - patří také k těm skladatelsky i vydavatelsky nejaktivnějším, takže by vůbec nebylo s podivem, kdyby už mezitím připravoval další porci. Více než folkového barda lovícího v přírodní lyrice, připomíná totiž na svém zatím posledním titulu tlakový hrnec napěchovaný potřebou sdělit, potřebou předávat vlastní běsy, zbavovat se toho temného a černého z nitra. A navzdory průběžnému upouštění páry, hrnec stále chrlící pod tlakem.
Hned v úvodním kousku Pendulum tak připomíná Xindla X, který se vrhl do vod alternativy, v následné písni Agitka zas naštvaného Karla Kryla, a až teprve potom začíná zvolňovat - ale i tak jako by průběžně bojoval s vlastními sklony k patosu s až hiphopovou dikcí, ne nepodobnou kolegovi, který si říká Nikola Brasko. Hypertext pak přímo cituje ze zatraceně dobrých vzorů a inspirací - od Nerezu až po třeba Psí vojáky.
Možná za onu nervozitu a potřebu písně ze sebe vychrlit může fakt, že materiál vznikal na jaře 2012 během dočasného pobytu ve francouzské metropoli (na albu hostuje francouzský kytarista Rémy Reber a francouzsko-brazilská vokalistka Raisa França Bastos ). A vše dokreslují nápaditě i nejrůznější ruchy, šumy a samply pouličních zvuků.
I přes pocit toho, že nahrávka vznikala v poklusu, nepřinášejí texty exhibici, ale skvělou schopnost glosovat realitu, ventilovat emoce a přenášet nálady. A příjemné melodie výtečně kontrastují s nespokojeností a nervozitou v písních všudypřítomnou. Album tak lze brát jako formu deníku i svého druhu cestopis. Závěrečná, francouzskými hosty zpívaná tečka Il Est Encore La je pak svého druhu katarzí celého alba. Nedělní chvilka poezie bez ironie.
