Zákoutí domácí alternativní scény jsou početná a tajuplná v tom, co všechno skrývají. Společnou mají introvertní neprůbojnost i minimální popularitu u masových posluchačů, ale zároveň i prakticky nevyčerpatelnou šíři toho, co všechno nabízejí.
Budoár staré dámy: Láva (BSD / Indies Scope)
http://bandzone.cz/bsd
Brněnská pětice budoár staré dámy, vzniklá na sklonku devadesátých let, si velice rychle našla svůj okruh publika a získala v alternativně-rockových kruzích značnou popularitu. Jistou, ale rozhodně ne nějak zásadní roli v tom sehrálo ze tří pětin dívčí složení, ale jen s tím by si po celé desetiletí a tři vydaná alba, kapela sotva vystačila. Nicméně v roce 2008 odešly houslistka i baskytaristka a kapela na čas jako by zmizela.
S novou sestavou se totiž vytratily nejen pánskou částí publika okukované dvě dámy, ale zároveň i mladistvé nadšení a jistý optimismus, které byly nahrazeny seriózností a větší muzikantskou komplikovaností. Jestliže dříve se alternativní postupy prolínaly se zpěvnými, často melodicky nakažlivými pasážemi a všudypřítomná byla i jistá hravost, nový repertoár charakterizuje do jisté míry zadumanost, dospělé zvážnění, temnější artové pasáže a větší introvertnost. To vše zachycuje i čtvrtá, po delší pauze vydaná deska.
Už bezúčelný minutový chaos na úvod dává najevo, že soustředěnost je tu podmínkou. Celé album se nese v duchu nervozity, roztěkanosti a melancholického smutku, které nedovolují u poslechu například něco dělat. Charakteristickým znakem zůstává naléhavý hlas Marty Svobodové, ale obklopen je tentokrát nejrůznějšími zvuky i plochami, dřívější energii nahradil větší sklon k poezii - frontmanka dokonce tentokrát vedle svých výpovědí vsadila i na zhudebněnou poezii Petra Kováře.
Nevýhodou aktuálního alba je potřeba vstřícnosti a nadění posluchače na stejnou vlnu - bez toho nahrávka plyne kolem, a i přes veškerou naléhavost, větší muzikantskou složitost, změny rytmů a nasazení působí prázdně, jako by mluvila nesrozumitelným jazykem. Má několik velmi pěkných poklidných, poeticky křehkých momentů, ale vedle nich i pasáže, působící narcistně zahleděně do sebe, které jistě budou výtečně fungovat na koncertech, ale ze studiového záznamu jsou až příliš chladné a bez emocí. Podobný jako písně samy je digipack - mezi ostatními nahrávkami se svou nenápadnou barvou ztrácí, a to, co zprvu vypadá jako zajímavý výtvarný nápad se následně ukáže jako nejen krajně nepraktické, ale i rychle okoukatelné.
Novinka Budoáru odráží současnou podobu kapely, a trochu i vysvětluje razantní ústup ze světa popularity. Má svá silná místa, ale v konfrontaci s kupříkladu spřátelenými Květy a jejich Bílými včelami je až příliš jasné, že svou energii pánové s dáma jednak upřeli spíš směrem zpět, než kupředu, a že tahle cestička je zavádí spíš do vod šedi než kamkoli jinam.
Různí: Somos Tú / My jsme ty / Som tu (Silver rocket) http://weareyou.bandcamp.com/album/somos-t-my-jsme-ty-som-tu
Jestli něco alternativní scéna ukazuje opakovaně a zdaleka nejen tímto jedním případem, pak je to schopnost spolupráce, mazání pomyslných hranic a především důrazná ukázka, že možné je prakticky cokoli, je-li k tomu chuť, a nechybí-li snaha pro to něco udělat. Česko-španělská kompilace dvou tuzemských a dvou zahraničních part, je toho praktickým důkazem. Navíc elegantně a s humorem.
Dvě zásadní jména z okruhu vydavatelství Silver rocket - tedy téměř čtvrtstoletí fungující OTK a jen o deset let méně hrající trio Lyssa - se spojila s chilskými Familea Miranda, kteří se ale usadili ve katalánské Barceloně, a španělskými Picore ze Zaragozy. Společně pak vydali vinylovou desku rozsahu alba či dvojitého EP - jak kdo chce. Zastoupeni každá kapela dvěma skladbami nejenže ukazují čtyři odlišné hudební přístupy, ale i to, že tahle mimořádná linka Praha - Pyreneje v sobě má energii hezky velkého pole nedotované fotovoltaiky.
Familea Miranda sázejí na členitost a naléhavost. Kytara si tu vede dialog s rozmáchlou a až artrockově proplétající se polyrytmikou, která zajímavě kontrastuje svou uvážlivostí s až hysterickým zpěvem. A druhá ze skladeb okouzlí skvělou atmosférou. Dvojice skladeb tria Lyssa odhaluje podprahovou surovost a neandrtálskou neotesanost, jakou jeho tři nadprůměrně vzdělaní členové obvykle uvolňují na pódiu. Rytmicky zabijácké mantry a šmejdící, zvukově nápaditou a instrumentálně netuctovou kytaru navíc doplňuje až apokalyptická studiová foukací harmonika.
OTK se na nahrávce představili poprvé v současné sestavě, s novou verzí uhrančivé skladby Srdce, kterou už pár let hrají na koncertech a také coververzí low-noisových Naquei Manou. Ta je představuje v nezvykle přímočaré podobě, navíc s pitoreskním textem, humorným svou infantilitou. Zvukově i instrumentálně pestrá nálož navíc skvěle kontrastuje se závěrečnou dvojicí písní od Picore, vážnou a soustředěně údernou. Lásku k Shellac pánové nezapřou, ale právě chybějící nadhled způsobuje, že namísto finále jejich posmutnělá dvojka představuje naopak to nejslabší na celé nahrávce.
Ve výsledku tenhle nezvyklý čtyřnásobný průnik vůbec nepůsobí samoúčelně, ačkoli nápad ho uskutečnit se prý zrodil u hospodských debat členů jednotlivých kapel. Trochu mu chybí možnost se zaposlouchat - jak se jen posluchač do něčeho zabere, už mu je servírováno něco jiného. Ale právě pestrost, která naznačuje otevřené cesty kamkoli, je nakonec tím důvodem, proč se opakovaně k téhle neobvyklé kolekci vracet. Dá se u toho mimochodem probírat mozaikou zahraničních i tuzemských popkulturních celebrit, která po vzoru Beatles zdobí obal. Fantozzi, Miloš Frýba i Sandokan mimochodem nechybí.
