O albu, kterým Pavel Bobek vzdal hold svému oblíbenci, se mluvilo dlouho před tím, než vůbec vyšlo. I kvůli tomu, že ho označil za své pravděpodobně poslední. Ale i kdyby tomu tak nebylo: na tom, že se jedná o poctu důstojnou a poctivě provedenou, kterou fanoušci nadšeně přivítají a ostatní rozhodně nemůže zklamat, to nic nemění. Písně prověřil čas a zpěvák je podává tak, že i po letech má smysl je poslouchat.
Nová deska, komplet složená z počeštěných verzí Cashových písní, je tak poctou velikánovi světové hudby, ale zároveň znovu potvrzuje kvality jednoho z domácích pěveckých nestorů. A ačkoliv je svou podstatou rekapitulační, zní naprosto čerstvě a bez přebytečné nostalgie. Tady se pateticky nevzpomíná, ale radostně oslavuje. A skutečnost, že nahrávka vznikla přímo v srdci světového country, je už jen bonbonkem.
ČTĚTE TAKÉ: Pavel Bobek přichází s cashovským albem. Prý je poslední
Luboš Malina se opět ukázal jako producent na svém místě. Písně Johnnyho Cashe totiž zpěváka provázejí prakticky celou sólovou kariéru, ostatně například Desperát a pochopitelně hit Nedělní ráno už v minulosti v jiných verzích na deskách vyšly, takže celý úmysl tribute alba bylo třeba důrazně dotáhnout a nezůstat na půli cesty. Proto nejspíš také muzikanti z Druhé trávy, kteří se zpěvákem už léta spolupracují, zde působí spíš jako hosté. Při vší úctě k nim: americkým muzikantům, tedy těm, pro které je country od dětství přirozeným hudebním vyjádřením, nemohou konkurovat.
Nepřekvapí proto, že zvuk nahrávky je tradiční, akustický, jen výjimečně zpestřený elektrifikovanými sóly, která jsou ovšem střídmá a funkční bez toho, že by měli hudebníci potřebu se předvádět. A inspirovalo to i zpěváky. Sám Bobek si vždy vystačil s charismatem svého hlasu a nikdy nemusel podání emotivně prožívat, aby dosáhl uvěřitelnosti, ale celková atmosféra milého setkání, při kterém o nic zásadního nejde, se tentokrát slyšitelně přenesla i na všechny pěvecké hosty a vyrovnanosti projevu i přirozenosti nahrávky to jedině prospělo.
I přes převládající dobrý pocit by se pár stínů našlo. Možná se nemuselo až tak devótně vzhlížet k originálům a muzikanti se mohli u skladeb pokusit více o vlastní pohled. Při poslechu některých textů je pak otázkou, nebylo-li by lepší alespoň někde zůstat u anglického originálu - zvlášť když uvážíme, že s výslovností Bobek na rozdíl od mnohých kolegů nikdy problémy neměl. V celkovém vyznění to jsou však marginálie.
Johnny Cash si k stáru, dost možná i tím, že sáhl k coververzím o generaci mladších muzikantů, získal na svou stranu velký respekt mladého publika. Pavlovi Bobkovi se to nejspíš v takové míře ani tentokrát nepodaří a zůstane tak v oblibě jen u těch starších. Zkušenějších, chce se po poslechu nové desky dodat.
Pavel Bobek: Víc nehledám...
Vydali Universal Music, 2010, 42 minut
Foto: Universal Music
