Brněnská skupina Poletíme? se svou rozvernou směsí žánrů a vtipnými texty stala brzo oblíbenou položkou programů tuzemských klubů i festivalů. Vydala tři alba a ve čtvrtek 17. ledna oslaví v pražské Malostranské Besedě své páté narozeniny. Zpěvák, banjista, autor písniček, ale také osobitý výtvarník Rudolf Brančovský svými odpověďmi navíc dokazuje, že humor kapelu neopouští ani mimo pódium.
Hudba, kterou muzikanti hrají, je prý odrazem toho, mezi jakou hudbou vyrůstali? Při znalosti vaší tvorby, skoro se až bojím zeptat, mezi jakou hudbou jste vyrůstali vy?
Pamatuji si přesně, že jako možná pětiletý klučina tancuji u kazeťáku, ze kterého hraje americký bluegrass. Banjo a housličky mě dostávaly odmala. Později Beatles, to jsem zase mlátil vařečkami do polštářů a přál si být bubeníkem. Taky si vzpomínám, že jsem byl krátkou dobu, leč intenzivně, zamilován do Ivetky Bartošové. Rozešli jsme se, když mi bylo sedm. Dádu Patrasovou jsem osobně viděl v šesti a velice jsem se ji bál. Byla jako nějaké růžové navoněné strašidlo. Poprvé jsem ale na tom večírku ochutnal Coca Colu, tak to byla satisfakce.
Poletíme? míchají folk, jazz i rock, punk i country a vyžívají se v tom... Jen jeden konkrétní žánr by byl málo?
Každá písnička si sama říká o nějakou stylizaci. Umíme zahrát vlastně cokoliv, tak toho prostě využíváme. Jestli je to na škodu nebo výhoda se u nás neřeší, protože se chceme na podiu bavit. Takže hrajeme, co nás baví. A když nás to baví, tak to je vidět a pak to baví i lidi.
Nenarazili jste s tím někdy? Nebyli jste třeba někde pro trampy moc punk nebo pro punkery moc country?
Naši fanoušci jsou opravdu dost různorodí. Díky naší žánrové těžkozařaditelnosti si vychutnáváme přízeň prakticky ode všech. Zůstává pouze to klasické libí - nelíbí. A ono se díkybohu většinou líbí. Teď například za námi přišla po koncertě na jednom náměstí stará dáma, asi tak 70 let a chtěla naší desku. Když jsme se ptali kterou, tak s jasnou tváří řekla: "tu, jak tam jsou ty sprostý." Asi bych to shrnul, že kdo se prostě moc prožívá, tak tomu se Poletíme? líbit nebudou.
V minulosti jste se taky prostřednictvím písní vyjádřili k aktuálním událostem - na internetu kolují klipy o ukradené propisce nebo brněnském orloji. Co vás k tomu vede? Kapely vašeho střihu spíš naopak zpívají o nezávazných věcech...
Tu a tam mě osloví něco, k čemu se chci nějak vyjádřit. Nejedná se o politický názor, ale jednoduše o to, že bude legrace. Ten orloj jsem odkládal, protože podobných parodií většinou chabého ducha už bylo hodně. Pak jsem četl na internetu rozhovor s odborníkem na horniny, ze kterého vyplynulo, že ten orloj, který je Brnu pro smích a stojí hromady nesmyslných peněz, není ani z materiálu, ze kterého se tvrdilo, že je. No tak to sem se hlasitě zasmál a zavolal do studia, že se bude točit.
Současné prezidentské volby vás k podobné činnosti nijak neinspirovaly?
Točení takovýchto písniček není moje strategie. Téma musí být elementární a musí mě rozesmát. Musí taky přijít ve správný čas. Pak do toho klidně půjdu.
Během tří let jste vydali tři alba. Loni jsem byl hned na několika festivalech a všude jsem na vás narazil. Nemáte problémy s hyperaktivitou?
Zanedlouho začínáme točit desku čtvrtou a hrát koncerty zvládneme ještě asi pětkrát tolik, co hrajeme teď. Je mezi námi skvělá nálada, máme se rádi a koncerty nás baví. Poletíme? je takový svalnatý mladý pitbull, který chce pokrýt všechny feny, co existují, aby si pak na zádech učurával blahem, že ho lidi drbou na břichu, jak je hodňoučký. Košík už máme dávno sundaný, teď se čeká, kdo nebo co nás z toho řetězu od boudy odepne. Jestli máme tedy nějaký problém, je to spíš s tím, že jsme nadržení a že kňučíme, protože nás bolí muzikantský pytlíky.
Lze se dočíst, že jste se sešli v roce 2006, což mi i při chabých znalostech matematiky s rokem 2013 a pěti lety existence moc nesedí - jak to tedy je?
Mám pocit, že to je od nějakého koncertu, na který poprvé přišli lidi. Ale počítali to kluci. Já ani nevím, jak to přesně je. Tehdy v roce 2006 jsem myslím balil v hospodě jointa nějakým malým nezletilým šmudlům, co měli hrstičku konopí, nějaké pomačkané papírky a v očích taková kolumbovská světýlka. To jsme se viděli poprvé.. Ale ta pětka tam má své odůvodnění. Kapela začala být kompletní kapelou ve chvíli, kdy do ní přišel bubeník Kačer. Tak možná proto těch pět let.
Jak ta oslava bude konkrétně vypadat?
Ženské budou omdlívat. Chlapi se budou opíjet. Páry se budou rozcházet a znovu zamilovávat do někoho jiného. Budou počaty nové děti, které rodiče pojmenují například Vojta Konečný nebo Jáchym Hájek. Patrně zase zapomeneme zaplatit na baru útratu a s kufrem plným peněz odjedeme na Moravu. Takže klasický koncert. Malé překvapení ale bude!
