Míra hravosti i chuť nejít se stádem může charakterizovat někoho, kdo už má za sebou plodných více než třicet let, i toho, o kom se začalo mluvit teprve před rokem a půl. A ani v nejmenším to zároveň nemusí znamenat v jednom případě překvapení a v druhém třeskutou originalitu. Ale i tak je porce k poslechu rozhodně inspirativní.
Jablkoň: Sentimentální Němec (Indies MG)
http://www.indiesmg.cz/alba/414/sentimentalni-nemec/
S legendami je to těžké: i když málokdy novinkami překvapí, přesto jsou (až na pár pozérů) všichni rádi, že tu jsou, a že se je k čemu vracet. Jablkoň k nim přinejmenším v oblasti alternativní scény rozhodně patří, a to ačkoliv u novinky jde spíš o další z mnoha výletů do hájemství folku, které se historií téhle kapely prolínají s vlivy jazzu, klasické hudby i osobitého humoru.
Název zatím posledního alba trošku vyznívá jako preventivní pojistka. Chvilku se lze také přesvědčovat tím, že jde o pověstnou ironii "otce zakladatele" Michala Němce. A tím, že určitá porce melancholie provázela tuhle formaci vždycky. Jenže on ten sentiment - bez ohledu na vtipný název - na novince opravdu sentimentem je. Ale klid - nejspíš jen málokomu z těch, kteří si ji pustí a již s kapelou něco v minulosti měli do činění, to bude vadit.
Novinku vydanou po čtyřech letech od nejrockovějšího alba Půlpes, nahrála sestava obohacená o řadu hostů, včetně i na koncertech hostující zpěvačky Marie Puttnerové; jediný, kdo překvapivě chybí, je občasná saxofonistka Anna Duchaňová. Křehké, zadumané písně nutí posluchače zpomalit a začít více vnímat; osvědčené polohy příjemně narušují dvě písně z pozůstalosti bývalého člena Ingo Bellmanna nebo vážné texty Martiny Trchové,
Jablkoň je i tentokrát snadno rozpoznatelná, a to i když si pohrává s motivy šedesátkového mersey soundu (Rikičuču), vtipně operuje někde mezi blues a country (Tak ti píšu) nebo připomene zamyšlenost Vladimíra Václavka (úvod Nahá v Čertovce). Nicméně nejsilnější je stejně v klasické podobě, v písních Měl jsem stín nebo Cítím tvůj parfém. Předělávka starší a opravdovým sentimentem napěchované skladby Buď zase na chvíli mladá, do toho zapadá zcela přirozeně. Někde se až zdá, že měl Michal Němec potřebu trochu bilancovat.
Jablkoň si možná jen chtěla vybrat oddechový čas. Celé to zvolnění a relaxační duch, který novinku provází, působí totiž přirozeně a samozřejmě. S vědomím nadčasovosti a přesvědčením, že všechen spěch se spíš jen vymstí. Podobné je to i s duchovností, neboť "ten nahoře" nesedí u posledního soudu, ale "v džínách a bez taláru, zpívá a hraje nakytaru". Odrazem je i obal - plný nadsázky v podobě malůvek výtvarníka Kakalíka i mírné nabubřelosti ve formátu DVD. Občas to celé zavání vykrádáním sebe sama z minulosti. Ale jak už bylo naznačeno v úvodu: na spokojenost stejně s opakovanými poslechy dojde.
Listolet: Malý kluk (Indies Scope)
http://bandzone.cz/listolet
Moravská skupina na pomezí folku a čehokoli jiného (nejčastěji padá slovní spojení "elektrofolk", ale je to zjednodušující) oplývá dnes neobvyklou aktivitou: druhé album vydala už pouhý rok po debutu. Zároveň se otevřeně přiznává, že skladby vznikaly "do šuplíku" v posledních šesti letech. Což ovšem z poslechu ani v nejmenším není patrné. Intimní a poetické i neobyčejnou lehkostí nadnášené a provzdušněné skladby pracují stejně s melancholií, jako s optimismem a potvrzují, že povedený loňský debut nebyl jen dílem náhody.
Album předznamenala skvělá skladba Lullaby, kde díky použité angličtině vystupuje na povrch mezinárodní potenciál. Bez sebemenší křečovitosti se tu míchají žánry, používají samply stejně jako čistě akustické nástroje, dechy, akordeon i mandolína. V pomalejších polohách se nelze zbavit asociací na Bratry Orffovy, ale svižné a optimismem stříkající pasáže ony asociace zas rychle zahánějí. Aranžérská barevnost zas může nechat vzpomenout na jiné bratry - Ebenovy. To vše je ale jen přibližné: celkový obraz vystupuje stále jasněji v původních barvách a použité prvky se slévají v sebevědomý a netuctový tvar.
Vlastně ani není důležité, že ubylo folkrocku a přibylo prvků folkotroniky; skvělé je, že zůstala zachována určitá tajuplnost, hravost a chuť experimentovat, a hlavně pokora. Tam kde - snad jen náhodou - chybí (třeba ve skladbě Kdovíkam), kouzlo se najednou vytratí a zůstane jen silácká póza a laciná hospodská halekačka s rádobyfilozofujícím mudrováním na téma, které už dávno lépe zpracoval Karel Plíhal.
Všudypřítomná trubka spolehlivě dodává nálady, až urputný zpěv občas připomene kladenské Zrní, ale základem je citlivě pojatá písnička. Dvojice té první a poslední, které nahrávku ohraničují, prozrazují, že největším nepřítelem skupiny jsou její ambice, zatímco nejlepší je naopak tam, kde o nic neusiluje: v písních Za komín nebo V šuplících. To vše naznačuje, že příště by se kapela neměla bát přizvat producenta, který by ji pomohl posunout se dál. Samozřejmě producenta s vkusem, nejlépe takového, který bude oplývat razantností a chutí vyházet všechen balast.
