Dosáhnout v tvorbě přirozenosti, zábavnosti či hravosti není snadné, ale také to nutně nemusí být něco nereálného. Někdy ovšem ani to nestačí. Bylo by však smutné, kdyby se tvůrci jen kvůli tomu vzdávali.
Poletíme?: Turbošansón (Supraphon)
http://bandzone.cz/poletime
Ačkoliv tak vůbec nezní, čtvrtá deska brněnských Poletíme? vznikala těžko a přes rok. Živočišné a živelné písničky, které míchají vše, co jim přijde pod ruku, ignorují módní trendy a skáčou od country k hospodským šramlům, nakonec netypicky a neplánovaně skončily ve studiu Ondřeje Ježka, a do záznamu se díky jeho schopnostem otiskly v té nejpřirozenější podobě. I při pouhém poslechu se tak dostavuje podobný pocit, jako při absolvování kteréhokoli koncertu, který je zároveň i podařeným večírkem.
Poletíme? se na novince po minulém zkoumání hranic country pohybují stále více v oblasti, kterou vyklidil spřátelený Traband, když završil svou etapu přezdívanou "dechno". Tedy mezi příběhy ze života, podávanými s hospodskou upřímností, šansonovou procítěností a bez předstírání. A zdaleka to není jen taková legrace, jak to zpočátku působí.
Naopak se dá říci, že nejsilnější je kapela, vyhlášená svým humorem, překvapivě ve své vážné poloze. Flašinety je nejen hit, který funguje na první signální, ale zároveň cosi jako nadgenerační moudro zakódované v prostých slovech, jako třeba byla Jakubiskova filmová sága Tisícročná včela. Podobně jako jen zdánlivě triviální Maluju, ze které vyzařuje něha i životní síla zároveň.
Frontman Ruda Brančovský je totiž podobný textař jako výtvarník. Stejně jako s lehkostí sype z rukávu nápaditě chytré melodie, stejně působí lehce naivisticky jeho malůvky, a stejně tak ve svých verších navozuje pocit hospodských odrhovaček. A teprve po chvíli posluchač může zjistit, že navzdory tomu jeho rýmy v sobě mnohdy mají více, než sofistikovaná a filozofická poselství kolegů.
Poletíme? se na své novince zatím ve svém snažení dostali nejdál. Nesnaží se primárně o výjimečná umělecká díla, a přesto se jim je občas daří vytvářet. Baví se, hrají s radostí a radost se jim až obdivuhodně daří i přenášet na publikum. Zároveň jsou ale jejich písně výpovědí o době svého vzniku i prostředí. Nejpřímější formou řeší zásadní životní témata i nastolují otázky k přemýšlení, aniž by se vyhýbaly pijácké přímočarosti. Snad i proto, že i když jedni nad ní ohrnou nos, pro jiné tahle deska může být něčím, co jim přesměruje život na úplně jinou kolej.
Pískomil se vrací: Buďte první, komu se to líbí! (Pískomil rec.) http://piskomil.bandcamp.com/album/bu-te-prvn-komu-se-to-l-b
Pískomil se vrací, seskupení zaměřené na písničky pro hravé děti, debutovalo už před dvěma lety poté, co několik muzikantů opustilo dnes již veleznámého Kašpárka v rohlíku, na jehož starší písně navazuje. Druhé album se přihlásilo opět s rozvernými a chytlavými písničkami, ale od počátku oproti předchozím ve více rock & popovém duchu. Nově ho vedle základní čtyřky v čele s Ondřejem Pečenkou, tvoří i dva dechaři.
Primárně optimistické písničky mají možná o trochu větší věkový záběr než měl debut, spíš směřovaný na malé děti, ale jinak nepřinášejí nic zásadně odlišného. Jsou zpěvné, veselé, divadelně stylizované, mají pěkně poskládané aranže i vzájemně se doplňující vokály, ale spokojují se s již objeveným, a v jen málo přes půlhodinu dlouhé nahrávce se obloukem vracejí k tomu, co Kašpárek odstartoval prvním albem. Zachovávají si nápady i svěží energii, nasazení, a je znát, že to pro zúčastněné není jen "macha" za účelem výdělku, ale že je to opravdu bavilo. Což ovšem nic nemění na tom, že jejich vzdálenost od početné konkurence tentokrát není tak zásadní.
Kapela nový repertoár prezentuje jako kolektivní dílo a nutno říci, že co do autorské nápaditosti samotných písní, má ve srovnání s funkční konkurencí lehce nadprůměrnou úroveň. Doba se změnila a dnešní tvorba pro děti obecně není tak tragická, jako bývala v minulých desetiletích. Zároveň ale jsou texty druhého Pískomilova alba mnohem blíže běžné realitě a vyprávějí o až příliš všednodenních zážitcích. Řemeslně jsou zdařilé, netahají za uši, ale často jim chybějí výraznější slogany a dětmi snadno zapamatovatelné pasáže, jaké má například skladba Doba čokoládová.
Tvůrcům, kteří dnes Pískomila reprezentují, jen těžko vyčítat, že nemění osvědčeného koně. Ale zároveň je fér říci, že jestliže písničky nejspíš dobře fungují na dětských představeních a celodenních zábavných programech pro malé a menší, na to, aby ještě zabíraly i poslechově, jinak než jako kulisa k usínání, podobně jako třetí deska Kašpárků, prostě nemají. sílu. Stejně tak nadgenerační přesah jim bohužel chybí. Ale vlastně na tom není nic tragického - je jasné, že tak zásadní alba žánru, jako bylo třeba Kdyby prase mělo křídla nedávno zesnulého Petra Skoumala, se zkrátka neobjevují každý rok.
