Zatímco jedni dumají nad novými hudebními možnostmi ve spojení s elektronikou a moderními technologiemi, jiní sázejí na zcela přirozený zvuk. A mnohdy dosahují neméně působivých nebo dokonce lepších výsledků.
Traband: Vlnobeat (Indies Scope)
https://itunes.apple.com/us/album/vlnobeat/id941954825
Po minulém, poněkud uspěchaném albu Neslýchané, které zůstalo skryto ve stínu svého originálního bonusu s překlady pro neslyšící, si tentokrát spolek okolo Jardy Svobody dal na čas. A přestože sestavu znovu po letech posílilo banjo, koncept i zvuková tvář kapely zaznamenala od minule snad nejmenší proměnu v celé historii. Jakoby tu pětice dokončila to, co už naznačovaly dvě předchozí nahrávky - tedy po dvaceti letech téměř návrat k původnímu rockovému pojetí.
Zapomenuto je world music období s klarinetem či akordeonem, zapomenuta je téměř i folková podoba z desky Přítel člověka: i když základ - tedy melodicky silné písničky, jejichž spojovatelem je vzdorování osudu a protest proti konzumnímu pohodlí - zůstává stejný. Leader ovšem v rukou už zas ponejvíce pevně třímá kytaru, bubeník Václav Pohl sedí za kompletní soupravou, a i Jana Kaplanová jakoby tu stále častěji utíkala od trubky ke klávesám. Přičemž ty už zdaleka nemají jen zvuk harmonia. Namísto fatálních osudů tu ale kapela nabízí až nezvyklou radost ze života, přímější pohled na lásku a projevy citů bez obalů metafor.
A ještě méně zaobalené je tu Svobodovo vymezení se současným civilizačním neduhům a pavučinám konzumního žití. Není to nic nového, znalci tvorby si jistě vzpomenou na písně Lovci lebek nebo Mraky, nicméně pojmenování jsou tentokrát zas o něco trefnější. A co je sympatické, nejsou tu žádné pokrytecké výmluvy na ostatní, na společenský řád (ať už mu budeme říkat kapitalismus či libovolně jinak), prostě třídní rozdělování na "my" a "oni", ale jasná deklarace, že se to týká kohokoli z nás.
Daleko častější než kritika jsou ovšem tentokrát vedle láskyplných vyznání hlavně oslavy radostí života (Pokaždé, když přicházíš nebo Tenhleten den). Zaskřípe to jen výjimečně, třeba při až trochu křečovitě prvoplánovém pohledu na stále potřebnější toleranci v Úhlu pohledu, většinou spíš vítězí přirozenost a samozřejmé podání každodenních pravd, které si už často ani neuvědomujeme, a o to je cennější, když je někdo pojmenuje. Svoboda má totiž skvělý dar "vyhmátnout" to, co je v životě opravdu podstatné a důležité. Nálepka "lovepunk" má něco do sebe.
Jestliže textově je tu znát prohloubení a posun, hudebně jde o tradiční Traband, přímočarý jak na debutu, bez větších překvapení. Zvuk banja (tentokrát pětistrunného) sice směs rocku, country, dechovky i občasných ozvěn hippie estetiky i psychedelie šedesátých let, příjemně zpestřuje, ale jinak lze těžko hovořit o něčem jiném, než návratu ke kapelovým jistotám. Kořeny se nezapřou a obvyklou žánrovou směs tentokrát nic nenarušuje. Je tak otázkou, zda album může hudebně oslovit i někoho jiného resp. nového, než dosavadní (přiznejme, že věrné) posluchače.
I bez příběhů a přetvořených, odposlouchaných či zažitých historek vydatná porce emocí a nálad i tentokrát funguje. Mnohé písně stále dokáží vlévat naději, pomáhají překonávat problémy a méně cynické jedince snadno mohou i dojímat. Je to vlastně podobné jako s tou českou, často vzpomínanou "blbou náladou" - ti kteří budou chtít, mají na ni v aktuálním albu vynikající lék.
Voila!: Décollage (vlastní náklad)
https://www.supraphonline.cz/album/90070-decollage
Miou-Miou, Ira Mimosa, Radůza, Cartonnage... kdo další u nás ještě zpíval francouzsky? Debut pražské pětice však nezůstává jen u jazyka. Kolekce příběhů do země Seiny, Eiffelovky a Astérixových potomků směřuje daleko intenzivněji. Při povšimnutí, jakou odezvu tady má třeba tvorba drobné Zaz, na tom vlastně není nic divného. O tom, že Voila! se pohybuje v totožných vodách, tedy v mixu jazzu a francouzského kabaretu, už ani nemluvě.
Poslouchá se to víc než dobře, zní to životně a navzdory tomu, že o původnosti tvorby tu nelze moc mluvit, se nevytrácí smysluplnost. Zpěvačka Zdenka Trvalcová má suverénní projev a její spoluhráči rozhodně už dávno nepatří k těm, kteří teprve za pochodu pronikají do zvládání svých instrumentů. I uvolněná atmosféra, která je pro podobnou hudbu nutností, na této nahrávce rozhodně nechybí. Citlivé předivo kytary, měkké tóny kontrabasu a tajuplnost hostujících dechů nabízejí fatálnost, kterou má v sobě každé pořádné tango.
Kapele nechybí schopnost napsat jednoznačný hit (singl Flip-Flops z předchozího roku, zpívaný angličtinou s šantánovým přízvukem), ale především dodat skladbám kvalitní aranžérské zpracování. Rytmus úvodní skladby tak odnáší až třeba někam k hiphopu. Navzdory výraznému akordeonu tak album v sobě nese i jiné než jen šansonové nálady - ačkoli Ella Elle L'a, předělávka letitého hitu France Gall, z celku ani v nejmenším nevystupuje. Nejen na debut to zkrátka zní přesvědčivě a zručně si posluchače omotává sametovou mašlí.
Voila! dokazují, že nepotřebují být jen epigony, že dokáží prožívat své písně stejně jako jejich vzory. Z výsledku navíc proznívá osobní zkušenost, inspirace nasbíraná na cestách a nikoli při listování atlasem či brouzdání po internetu. Zpěvačka přeskakuje mezi něžnými hlasovými intimnostmi a barovým odvazem z dob, kdy dámu zdobila cigaretová špička a péřové boa. Romantika se potkává s dekadentními náladami.
Deska působí velmi lákavě: poměrně plasticky vykresluje či alespoň naznačuje, o co silnější dojem a zážitek poskytnou skladby v koncertním provedení. Jako pozvánka tak odvádí více než dobrou práci. První krok se tudíž bezesporu podařil a nezbývá než doufat, že kapelu neopustí invence i skladatelská potence ani při dalším fungování. A pokud má někdo rád nejen Zaz, ale i třeba Édith Piaf, Jacquesa Brela a další francouzské osobnosti, téhle nahrávce by se rozhodně vyhýbat neměl.
