Bez minulosti by pochopitelně nebyla přítomnost, a jen hlupák se nikdy neohlíží a ohrnuje nad historií nos. Nechat se jí naopak inspirovat může být až překvapivě přínosné. Platí to jak o poctě letitým hudebním tvůrcům, tak i pro současnou, starší vlivy využívající tvorbu.
20 Years After: Brzo na mě přijde řada (O. s. Fléda)
http://www.20after.eu
Ta historka se mi vrací opakovaně a není ojedinělá. Před časem mi vyprávěla jedna česká kapela, jak jela západoevropské turné, při kterém odehrála i několik koncertů v klubech na jihu Francie. Když tam poprvé narazila na stěně na letitý plakát kapely Dunaj, byli její členové jen příjemně překvapeni. Ale když jim provozovatelé klubu sdělili, že si na Dunaj dobře pamatují a i přes stovky koncertů, které tam proběhly, vzpomínají na ně jako na vynikající kapelu, ze které se většina publika "posadila na zadek", dostavil se šok.
Když před časem vyšel sampler coververzí tvorby Suchého a Šlitra For Semafor, věděl o tom naprosto každý. Je proto víc než škoda, že když nyní došlo na podobný hold moravské hudební scéně osmdesátých a devadesátých let, jde o záležitost téměř utajenou. Ale i když mohli tvůrci projektu věnovat lepší péči a třeba i oslovit větší počet tvůrců (na desce se sešlo třináct skladeb a trvá tak pouze tři čtvrtě hodiny), jedná se rozhodně o záležitost víc než pozoruhodnou.
Dunaj, Ošklid, E, Iva Bittová a další jsou už dnes pojmy historie naší alternativní kultury, zásadní hudební jména. A skutečnost, že se k nim Midi Lidi, Čokovoko, DVA a další novými verzemi skladeb hlásí, je nejen ukázka dobrého vkusu, ale i potvrzení kontinuity a uvědomění si kořenů. Skutečnost, že se připojili i zahraniční tvůrci, pak potvrzuje výše vyřčené.
Nemá smysl pokoušet se o "sportovní" porovnávání, zda se lépe povedla Bonusovi verze skladby Kolos má problémy dnes už polozapomenuté kapely Petra Fialy Happyend nebo Ventolinovi z tria Kazety úprava Bobříka strachu od Dunaje. Daleko důležitější je úžasná invence, s jakou všichni zúčastnění k tématu přistoupili, slyšitelná radost i preventivní zahození svazující přehnané úcty. Mnozí vdechli skladbám novou krev a dali jim jiné vyznění, přičemž ovšem zároveň přinejmenším stejně silné, jakým disponoval originál.
Každopádně to, jak OTK po svém pojali Ještě jsme se nedohodli, polští elektronici Napszyklat si pohráli se samplováním formace Ošklid s Petrem Vášou nebo Longital dodali nový rozměr něhy Ivě Bittové, je dostatečná ukázka toho, že to celé mělo smysl. A pokud by se podařilo "překlenout dobu" a nepamětnickým posluchačům zastoupených hudebníků vnuknout myšlenku, aby se poohlédli po původních zdrojích tohoto alba, a otevřít jim tak už zamlžený obzor, bylo by to víc, než by si tvůrci mohli přát.
Jelly Belly: Deaf Till 30 (Deadred / Starcastic)
http://www.myspace.com/j311yb311y
Debutové EP košické kapely Jelly Belly už upoutá jen pouhým obalem. Zajímavě graficky zpracované, navíc na dvanáctipalcovém vinylu (k dispozici je samozřejmě i digitální verze), prozrazuje, že v tomhle případě nikdo nemá problém s fantazií ani s invencí. Tu potvrzuje i spousta jiných maličkostí (třeba adresa profilu na myspace), ale především samotná hudba. Deklarovaná obliba My Bloody Valentine či Sonic Youth je sice patrná, ale zároveň je už po pár chvílích jasné, že tu je přítomno víc než chuť nezůstat jen u nápodoby.
Už úvod, ve kterém psychedelický opar Barrettových Pink Floyd postupně prokousávají elektroničtí hlodavci, nutí zapomenout na pojmy, jako je "písnička". Chybí tu snaha cokoliv komukoliv přinášet na podnose, namísto ní jsou nabídnuty táhlé plochy, jejichž monumentálnost surově shazují nervní šumy a zvuky. Později se přidá ještě totálně flegmatický, mumlavě nesrozumitelný hlas (ne - předstírat, že jde o zpěv, není na místě). Posluchač, který ještě v zmatení neprchl, je stále více vtahován a ujišťován v tom, že skutečnost, že neví, co si o tom všem myslet, je zcela v pořádku.
Při případném soustředění na jednotlivé složky - kupříkladu na to, co hraje kytara - se nelze zbavit pocitu návštěvy drogového večírku. Cosi se tu děje, ale není jasné, proč to tak je, a ještě méně to, co se bude dít v příštím okamžiku. Hudba Jelly Belly je neodhadnutelná, tajemná, ale zároveň, i přes experimentální charakter, nesmírně přitažlivá ve svobodě vyjádření a evidentní nepotřebě se jakkoliv podbízet. A při opakovaném poslechu otevírá další brány do kouzelných zahrad a okna do paralelních vesmírů.
Skladby, jakkoliv mají zcela netypickou strukturu, vzpírající se tradiční matematice a řádu, mají svůj vývoj, gradaci i místa katarzního zklidnění. Nabízejí svět fantazie všem, kdo o něj stojí, jakousi zvukovou sprchu, která je očistná i vlévá energii. Pouhá čtveřice skladeb provokuje a inspiruje, a zároveň je zcela přesvědčivá v tom, jak netápe. Okouzlující melodie, ale i všudypřítomná energie a ani stopa unylosti. Dost možná debut roku. Příjemnou nadhodnotou je zdarma šířený MP3 singl JBRMXMMVC, na kterém skladbu Miami Vice doplňují remixy, které vytvořili Bonus, Karaoke Tundra a The Autumnist.
