Navzdory moderní době i diktátu elektronického věku je pořád dostatek těch, kteří dávají přednost akustickému zvuku. A navzdory zdání, že vše již v něm bylo vymyšleno je opak pravdou. Dvě nenápadná alba z loňského roku, která by neměla zapadnout, jsou toho dokladem.
Hm…: Klukoviny (O.s.i.n.a.)
http://www.skupina.hm/
Hm… jsou neprůbojným, byť jedním z nejoriginálnějších domácích hudebních těles a skutečnost, že jejich člen Viktor Ekrt čerstvě (spolu)získal Českého lva za zvuk k filmu Alois Nebel, je dobrým důvodem se vrátit k jejich prosincovému, celkem čtvrtému albu. To nepostrádá kladný vztah k poezii, kterým skupina proslula, svébytnou poetikou, kvůli které má řadu příznivců, a navíc je věnováno dětem.
Dětských alb se v poslední době vyrojila celá řada (ostatně další člen Hm… Filip Nebřenský je i členem Kašpárka v rohlíku, který aktuálně vydal už třetí), Hm… na to jdou trochu jinak. Zatímco název desky evokuje cosi rošťáckého a nabízí asociaci nejen na Kašpárka v rohlíku, ale i třeba na desku Popeláři jedou divadla Buchty a loutky, písničky z téhle kolekce spíš osloví děti zakřiknuté, stydlivé, nerozjívené a nezkažené.
Popěvky, které Hm… na nahrávku poskládali, jsou v nejlepším slova smyslu čisté, neironické a konzistentní s předchozí tvorbou. Je tak legitimní otázkou, zda i proto jejich kvality neocení častěji rodiče než děti, pro které mohou být až příliš neprvoplánové. Nicméně, i když na poprvé možná budou pro ty menší skladby jako Píseň sněhové vločky až příliš vážné či přemýšlivé, a vyžadující soustředěnost na hravé texty, určitě si mnohé přesto získají nápaditými melodiemi. Dříve či později nejspíš také ocení hravost textů a jejich témata. Ovšem je víc než patrné. že primárně je budou poslouchat především kvůli tomu, že některé z nich zpívají jejich vrstevníci.
Pro dospělého posluchače má nahrávka sílu nejen svou imaginací, instrumentálním provedením a zvukově-aranžérskou pestrostí. Nabízí lákavou porci retra, kdy čtveřice v čele s aranžérsky zručným Markem Doubravou nesahají ve svém akustickém přístupu jen k folkově pojatému písničkářství a popově vstřícným melodiím jako mnozí jiní, ale nebojí se využít i dechovku, rytmy načichlé šansonem či swingem a další pro současnou generaci mladých muzikantů spíš nelákavé stavební prvky. A právě ona pestrost, dokonalost provedení i muzikantská originalita dělá i tentokrát z alba výjimečnou událost.
Deska Klukoviny se tak těžko stane masovým hitem, ale těm, kteří se už poetikou nápadité čtveřice nakazili, asi netřeba vysvětlovat ani úmysly mladých tatínků, ani jemný a distingovaný humor. A ani to, že tahle trochu introvertní deska patří k těm, jejíž kvality budou už jen zrát a oslovovat nové příjemce i v době, kdy její tvůrci už budou třeba dělat dávno něco jiného.
Jarret: Za hrany (Indies Scope)
http://bandzone.cz/jarret
Kdysi u nás silná folková scéna na tom v současnosti není zrovna třikrát slavně a je fajn, že alespoň interpreti z ní vzešlí nabízejí tvorbu, která stojí za pozornost. Nadžánroví, ovšem z folk-rocku dominantně vycházející Jarret patří na svém čtvrtém albu k jistotám, už vyzrálým formacím s hudebním názorem a skutečnost, že album skončilo s nominací na folkového Anděla, vypovídá dostatečně.
Nahrávka prozrazuje kolektivního ducha. Tohle není hudba, kterou si někdo vymyslí a ostatní ji jen zahrají. Nejen výtečná souhra, ale i jakási nepopsatelná pohoda vycházející ze vzájemných interakcí a toho, že všichni členové k výsledku přispěli svým dílem se prostě nemohla do písniček neotisknout. I přes určitou komorní náladu skladeb výsledek zároveň nepůsobí ani příliš melancholicky, ani nadměrně smutně. A co je nejdůležitější, zcela postrádá zbytečný sentiment, ve folku častou naivitu, nahrávající na smeč ironikům.
Písničky Jarretu jdou zadumaně do hloubky. Působí skromně a neokázale. I přes poetické vidění a autorskou pestrost prozrazují společnou schopnost pozorovat dění okolo, a schopnost poměrně trefného pojmenování věcí. Rovněž ve folku časté tendence k "filosofování" tu dostávají zcela přirozený rozměr, a když kupříkladu skladba Slyšíte ten hlas má potřebu se vyjádřit k tak závažnému problému současnosti, jakým je latentní rasismus, činí tak zcela bez mentorské povýšenosti.
V jejím závěru se mimochodem plně projeví nechuť nechat se žánrově svazovat - kapela se tu rozjede k až regulérně indie-rockové gradaci. O snu je zas postavená na typické bluesové dvanáctce, ale přitom protkaná takovou porcí jazzových inspirací, včetně až scatující zpěvačky, že je to až matoucí, co to vlastně kapela zrovna hraje. O tom, že jde album opravdu za hrany žánrových dogmat pak svědčí výtečná předělávka skladby písničkáře Jakuba Nohy Pojďte všichni ke mně, ze které se tu stalo rozverné hospodské country.
Původně nenápadná kapela vystrčila růžky už na své předchozí nahrávce Vztahem zapni, kde udělala velký krok dopředu. Ale teprve tentokrát mám pocit, že definitivně dospěla a našla se. Deska Za hrany představuje osobitou kapelu, která ví co chce, umí to prodat, nepotřebuje se podbízet a má co nabídnout. Takové má smysl poslouchat.
