Extrémy i soustředěnost a další z řady rezignací na kompaktní disk. Ověření známého faktu, že výjimečnost se nejlépe pozná v konfrontaci s jejím pravým opakem. Zvuk jako nutná stavební jednotka. A zároveň malý výlet do současného undergroundu v několika jeho podobách, a bez návaznosti na časy dávno minulé.
Tomáš Palucha / Unkilled Worker Machine (Silver Rocket)
http://tomaspalucha.bandcamp.com/
http://unkilledworker.wordpress.com/
Společných nahrávek, tzv. splitů, u nás vychází poměrně málo. A když už, tak spíš u na sedmipalcových singlech. U zdařilého vinylového debutu dvou minimalizovaných pozoruhodných těles, z nichž každé si zabralo svou stranu desky, se vynořuje neodbytná myšlenka, proč vlastně? O tom, že to funguje, totiž už nejen není dávno sporu, ale i tentokrát se to znovu potvrzuje.
Obě jména navíc reprezentují dva hudební póly, strany téhož magnetu: doplňují se i na přítomném protikladu dokumentují svoji sílu. Poklidný a zamyšlený minimalismus versus koncentrovaná hluková lavina. A v obou případech se jedná o vzorek z nejkvalitnějších, výběr z bobulí těch opravdu vydařených hroznů. A bod navíc je nutno dát za to, že namísto časté anonymity je tu čitelný podpis zúčastněných v podobě vydařených fotografií.
Tomáš Palucha není jméno sólového protagonisty, ale duo dvou kytaristů. V pětici skladeb, plných kytarových ozvěn, se jen sporadicky ozve základní rytmus, daný například tamburinou, jinak se ale proplétají dvě linky natolik zadumaným způsobem, že i posluchače nutně musí přivést ke zklidnění, pozastavení ve spěchu a zamyšlení.
Občas to nemá daleko k budhistickým mantrám - bez toho, že by byla potřeba slova. Čistota zvuku i čistota hudby jako by demonstrovala čistotu mysli. Vyrovnanost a podprahový optimismus, předaný v pěti dávkách. Ta hudba je prostě krásná a to, jak se pomalu a nenápadně rozbalují jednotlivé silné melodie, zase okouzlující. Úsloví "zbaštit to i s chlupama" asi netřeba vysvětlovat - a tady je prostě na místě.
Vůbec navíc nevadí, že nejde nejen o "písničky", ale že se výsledek i vzpírá označení "skladba". Spíš jen takové hudební nástiny, zachycení kouzla okamžiku s minimální gradací. "Se sousedy nekomunikuju, kontempluju..." napadá mě úryvek z písně Moniky Načevy... Tak to přesně je v té nahrávce zakódováno a při přehrávání se uvolňuje. Terapie relaxací.
Druhá strana vinylové desky patří další reinkarnaci hudebních snah Todda Nesbitta. Duo Unkilled Worker Machine je po noise-rockovém triu Wollongong, přírodnímu one man bandu Unkilled Worker a příležitostných The Nesbitts s členy OTK, další údernou jednotkou pro boj zblízka. Spolu s bubenicí Kákou tvoří kytarista Todd vzájemně interferující organismus - už při úvodní zklidněné pasáži je víc než jasná předtucha, že erupce sopky je na doslech.
Podobnou živelností a nekontrolovaným propuknutím hlukových orgií, tady dosud jako jedni z mála operovali pánové z kapely Děti deště. Soustředěnou souhrou pouhé dvojice je UWM často i překonávají. Tak kde Tomáš Palucha uklidňují, UWM zneklidňuje a nastoluje temnou atmosféru. Tam kde se minimalistická kolečka TP roztáčejí do rozvíjejícího květu, tady startuje raketoplán - v momentě, kdy to vypadá, že více už to nejde, zapálí se další tažná raketa. Na koncertě to posluchače zcela pohltí a přitluče na místo či ke zdi, ale nikdy bych nevěřil, že se něco podobného podaří dostat na nahrávku.
A ejhle: Ono se to nejen podařilo (jasně: zvuk Ondřej Ježek), ale navíc s takovou intenzitou a atmosférou, že poklesává čelist. Naléhavý zpěv, připomínající poslední pokus před apokalypsou, po které už další budou zbytečné a rytmická magie, ne vzdálená šamanskému rituálu. A pouho-pouhá porce čtyř skladeb, která přesvědčivostí vydá za dvě hodinová alba, zatlouká své skoby jednu po druhé. Počítám, že ve středověku by za tuhle magii oba zúčastnění putovali rovnou na hranici.
Stevie Brufen: Death of Stevie Brufen (MMM rec.)
http://steviebrufen.bandcamp.com/
Slezsko je nejen " region razovity", jak zpívá jeden písničkář s poněkud svérázným přístupem k morálce, ale i divoká líheň projektů a kapel, které často stihnou zmizet dříve, než nebohý pragocentrista vůbec zaregistruje jejich existenci. Stevie Brufen matou nejen elektropopovým soundem a vokálem s punkovým nasazením, ale i obskurním příběhem údajně monotématické nahrávky. Publicista Karel Veselý měl dobrý postřeh, když napsal, že to zní jako mladší bratr Bruna Ferrariho. Ještě o něco pošahanější, dovolil bych si dodat.
Ale stejně tak mi u poslechu okamžitě naskakují Jourgensenovi Revolting Cocks. Zběsilý dusot elektronických rytmů se žene vpřed a retroklávesové zvuky jsou dnes navíc znovu v kurzu. Digitální underground bez okolků. V pozadí podivná úchylka Ruskem, zavilá urputnost a zastrašující maska šílenství. "Něco v tom je, nic proti tomu vlastně nemám, ale vůbec tomu nerozumím," pravil kolega v radiu s rezignovaným pokrčením ramen. Trochu se nabízí vysvětlení, že vše vzniká pro komunitu spřízněných, kteří chápou, a ostatní nejsou zváni.
Je fakt, že by člověk čekal humor - a on se tu nekoná - temnou atmosférou jen občas probleskne sarkastický škleb nad zvonící kovadlinou. Vedle hybných beatů tu jsou i až překvapivě vstřícné a chytlavé taneční melodie, které ovšem jen tvoří podivné kontrasty s texty velebícími alkohol i jeho konzumaci, a s hysterickým, více deklamovaným než zpívaným projevem.
Výživný a surový debut připomíná i bloudění labyrintem: kdo najde konec rozmotaného klubka vlny, má skoro vyhráno. Sklony k dekadenci a alkoholismu jsou tu každopádně výhodou. Těžko však mluvit o objevu - spíš jako by se probudilo něco, co už dlouho dřímalo a čekalo na svou příležitost. Podobně jako u ze stejné stáje pocházejících Planet to celé ale rozhodně stojí za pozornost - ať už bude posluchačovo resumé jakékoli.
