Kontrasty jsou kořením dne. Jedni od reality utíkají, jiní s ní naopak bojují výsměchem a zdůrazněním jejích nejtemnějších stránek. A není na tom nic divného - hnus jen těžko rozeznat bez přítomnosti krásy, něžnost ocenit bez setkání s cynismem a tvrdost si dostatečně uvědomit bez intimity křehkosti. Dvě odvrácené strany ale přesto patří jedné minci, je dobré znát obě a možnost volby mezi nimi je tím nejcennějším.
Vanessa: Antidotum (X Production)
http://bandzone.cz/vanessa
Vanessa nic neodflákne. A když se rozhodla pro self-promo, bylo okolo toho takové "haló", že to málem zastínilo samotné album. A přitom byla návštěva v televizním studiu tak nevinná. Mnozí nabízeli k porovnání Českou sodu, ale vzpomenout si šlo i třeba na Svatého Vincenta, Emana E.T. v jeho punčocháčovém období, kombinovaném s lyžařskými botami a hadicí vysavače, popřípadě další performačně hudební projekty z první poloviny svobodných devadesátých let. Vrátit se k albu Antidotum až po odeznění jedním režisérem zbytečně rozdmýchané aféry, je tudíž na místě.
V mnohém totiž dotahuje to, co předchozí Ave Agony jen naznačilo. Jestliže to trochu trpělo odlišnými skladatelskými přístupy Miroslava Papeže a Dana Rodného, tentokrát se přirozeně s Rodného dalším odchodem problém vyřešil. Sevřenost je možná na úkor pestrosti, ale spolu s jednotnou atmosférou a v konfrontaci s textem: "Naše náboženství je běžet dál", vyznívá logicky i důsledně. Vanessa všem nabízí temnou hru - a je jen na každém z příjemců, zda stiskne tlačítko "play".
Krásně je to vidět na textech. Pochopitelně jsou jako dřív plné siláckých gest, jedovatých sarkasmů, vulgarit i explicitních formulací bez jinotajů, a při pouhém přečtení občas působí až úsměvně. A někdy i infantilně či trapně, obzvlášť při uvědomění si, že je neprezentuje parta teenagerů. Když je ale pak Samir Hauser drtí mezi zuby, chroptí a dává jim nečekanou surovost, legrace vyklízí pole. Je to podobný rozdíl, jako slyšet nenáročný děj brutálního hororu pár větami ve slunném odpoledni, a pak ho v noci vidět na vlastní oči v opuštěné chatě uprostřed lesa. Kdo se někdy probudil zpocený z nepříjemného snu, obvykle moc nemá náladu na chlácholení, že to byl jen sen. O to víc, když se jeho obsah prolíná s realitou.
Hudebně ctí album žánr (v tomto směru je spíš pro ty starší, protože proč pořád někomu vysvětlovat, co to je vlastně ta EBM, a kolik bylo chlapcům z Rammstein, když Vanessa už vyprodávala kluby) a nesnaží se vymýšlet nové postupy, ale produkce Johna Fryera je přesně tím, co ji povyšuje a dodává její temné struně barevné odstíny. Dekadentní marše ovšem i bez něj skvěle podporují atmosféru a dodávají ji na hrozivosti. Spojení brutálnosti i noirové melodiky podporují i agresivní beaty a průmyslové samply - pokud se nemýlím, tak hned v úvodní skladbě je ke slyšení rozbrušovačka, jako tradiční industriální proprieta.
Antidotum je silná deska, kterou nelze doporučit romantickým povahám. Také nejspíš zahájila nikdy nekončící debaty příznivců, zda je lepší ona či předchozí, podle mého obsahově silná, překvapivá, ale zvukově o dost horší Ave Agony. Vanessa albem dává důkaz, proč i po letech patří ke špičce domácí (a dost možná i evropské) tvrdě-elektronické scény. Podobně jako nerozmělnila svou působivost tím, že by vymetala všechny existující kluby u nás a zachovává si zdravý nadhled i v tom, že každý koncert je událostí, tak i tato zatím poslední nahrávka s postupem poslechu neztrácí sílu. A možná je i první položkou v diskografii, kterou lze zhltnout od začátku až po závěrečné remixy, aniž by se tenhle soundtrack k temným stránkám současnosti, nutně musel omrzet.
Tichonov: Overnight (vlastní náklad)
http://bandzone.cz/tichonov
Kapela Tichonov, podepsaná pod jedním z podařených debutů loňského roku, si zjevně zakládá na tajuplnosti: Na obalu alba nejenže neuvádí sestavu kapely, texty nebo vydavatele, ale i název kapely a alba posluchač nalezne až na zadní straně digipacku. Těžko říct, zda jde o pózu nebo jen projev flegmacie, rozhodně to ale nechtěně zdůvodňuje, proč se o její debutové desce až na výjimky prakticky nemluvilo a "úspěšně" zapadla, ačkoli její obsah si to přinejmenším nezaslouží.
Přitom veškeré informace není problém najít prostřednictvím vyhledávače během pár minut. A skutečnost, že členové této čtveřice z Valašského Meziříčí už jsou známí z formací Luno resp. Southpaw, Elektrick Mann či Fiordmoss rozhodně není ostudou a navíc tak trochu vysvětluje, jak je možné, že nahrávku produkoval Rob Bochnik, kytarista irských The Frames. Teorii o flegmacii by nahrávala nálada alba: příjemně se táhne jako med, míchá pop s indierockovými postupy a občas nechá problesknout i folkovou křehkost. Není v tom nic nového, ani překvapivého, ale svou nevtíravostí a nenápadností jde o velice příjemnou záležitost, poslechově vstřícnou prakticky pro kohokoli.
Zasněný duch ladí s délkou skladeb: jen jediná má pod čtyři minuty. Odvádí posluchače do svého světa, daleko od reality, tam kde je krása na prvním místě a všichni už dávno zapomněli, co to je surovost i nedokonalost. Melancholické plochy naštěstí nikdy nesklouznou k ufňukanosti a spíš dávkují naději a pořádnou porci hudby vhodné k relaxaci. Není tu sice nic, co by vyčnívalo (natož pak hit), ale zároveň se ani nevkrádá nuda a celou nahrávku provází smířlivá vyrovnanost. Přesto lze narazit i na příjemně překvapivé okamžiky, jako je psychedelická shoegaze stěna ve finále skladby Daft.
Album staví na náladách a melodiích - ani instrumentálně, ani aranžérsky, ani rytmicky, natož pak ve sdělení se tu nic moc výjimečného neděje. Ale právě v teskných nápěvech jsou Tichonov silní a dokáží okouzlit i odvést od všednodenního hnusu, což pro zachování psychického zdraví občas není marné. Takže i když se kapela snažila album utajit, stojí za to ji to nedovolit. V době návratů kapel typu My Bloody Valentine se ostatně nejednomu posluchači může tahle deska trefit do škatulky "životní láska".
