Už po jednadvacáté se ve slováckém Tasově první srpnový víkend konal festival Beseda u bigbítu. Opět nabídl tak bohatou a žánrově pestrou porci kapel, ve které si mohl vybrat snad doslova každý.
V Česku jsou jednak velké festivaly, které mají sponzory, velký rozpočet a návštěvy v desetitisících. A pak tu jsou mnohé malé, které se tváří, že bez toho všeho se dá udělat jen lokální přehlídka s programem jen z tuzemských kapel druhé až třetí ligy, a že jakýkoli pokus o odvážnější dramaturgii, nabízející objevy a zajímavá, méně známá jména, musí nutně skončit prodělkem a neúspěchem.
Festival s matoucím a tak trochu ironickým názvem Beseda u bigbítu je důkazem, že to nejen jde, ale že si přesto diváci podobnou akci najdou - i když jde o místo konání daleko od velkých měst, vzdálené prakticky ze všech koutů republiky, a jinak než autem jen obtížně dostupné. I letos byli samozřejmostí zahraniční hosté - a to zdaleka ne jen do počtu - a představitelé snad všech myslitelných žánrů.
Paradoxně nejvíce zklamali plánované největší hvězdy: britští The Pineapple Thief neměli svůj den, působili unaveně, a i když potenciál se v jejich melodickém indie rocku najít dal, kapela ho tentokrát nedokázala "prodat". Američtí Dave Herrero & The Hero Brothers si své příznivce našli a odcházeli z pódia s relativním úspěchem, ale předvedli jen tuctový, mnohokrát slyšený i omletý blues-rock, instrumentálně dobře zahraný, ale prakticky bez invence a čehokoli jen minimálně překvapujícího.
Vynikající set naopak předvedli polští Napszyklat, pohrávající si s elektronickými mozaikami, vlivy hip hopu a navzdory neodhadnutelnosti i melodickou vstřícností a přirozenou zábavností. Že i v podstatě pop se dá hrát nápaditě, a tak, že každý člen působí na pódiu jako silná hudební osobnost, zase dokázali maďarští Volkova Sisters. Působivé a silné skladby s dominantním hlasem výjimečné zpěvačky slibovaly, že o téhle vcelku dosud neznámé partě, by ještě mohlo být slyšet.
O tom, že chuť se vracet k rocku šedesátých let, a hrát ho tak, že to zní svěže a zábavně, má i nejmladší generace kapel, jasně svědčila divoká vystoupení třeba pražských The Maggie Marshmallows (ti sami sebe charakterizovali jako mix Ramones a ranných Rolling Stones, já bych přidal ještě Courney Love a Sonics) nebo na pódiu odvázaného a nasazením divokého tria Wild Tides, které se hravě obešlo bez baskytary, a jen dvěma kytarami, poháněnými zručným bubeníkem radostně přenášelo své veselí i energii na publikum.
Divočili i mladičtí členové Superego Kid a vyloženou smršť post-hardcorových hlukových stěn přivezli zas plzeňští Esa z lesa. V tlaku tří vazbících a brutálně zkreslených kytar své místo ovšem měly i atmosférické klávesy a samplované zvuky. O tom, že pořadatelé se žánrově neuzavírají do nějakých bublin a diváky nenutí poslouchat jen samé experimenty a alternativu, svědčilo to, že v tu samou dobu, kdy Esa z lesa vysílali své zvukové tsunami, na hlavním pódiu naopak velice klidnou hudbu nabízel Peter Lipa se svým bandem. A přesto na jeho blues, soul i přirozeně plynoucí tradiční písničky opět publikum rozhodně nereagovalo jako na něco zastaralého či cizorodého.
Byl ale důvod si i zatančit: Skákalo se na veselé i ironické Midi Lidi, na set Dje Pierra Urbana z Radia 1, ale dav rozhýbali kupodivu i temnější WWW. Ti vystoupili v originálním spojení s excelentním bubeníkem Pavlem Fajtem a jejich set tak dostal další rozměr. Relaxovalo se naopak u folk-popových, něžných písniček dua Kieslowski, kteří ve svých textech vynikajícím způsobem reflektují partnerské vztahy nebo u medového hlasu Sáry Vondráškové z dua Never Sol, zatímco hodně přemýšlet zas svými členitými úvahami inspiroval slovenský mistr slova Peťo Tázok, tradičně za doprovodu elektronického kouzelníka Karaoke Tundry.
Zpestřením festivalu byla i značně obskurní soutěž písničkářů s ještě obskurnějšími vítězi,ale i třeba Kapitán Demo, který svým sarkasmem a obdivuhodným nasazením svých spolupracovníků - na několikametrových chůdách se pohybujícím MC Úhlem pohledu a jak gumová opička na gumě poskakujícím Djem Vodníkem Ámenem - všechny nejen roztančil, ale často i rozesmál.
Festival zkrátka dokázal, že to jde i bez tisíckrát se na všech plakátech opakujících jmen, aniž by program byl chudý a návštěvníci se nudili. A že jako velká hvězda může působit i začínající jméno - když se mu svěří velká scéna v lukrativní čas a poskytne dobrý zvuk - v sobotním večeru jasně dokázali olomoučtí Nylon Jail, přeskakující od country k postrocku i folkotronice, jejichž ohlas byl srovnatelný s nejznámějšími jmény programu.
Na akci, konající se až nedaleko slovenských hranic se zkrátka vyplatí vážit dlouhou cestu. Ta porce hudební inspirace a osvěžení v kombinaci s příjemným prostředím, slováckou pohostinností (ano - abstinenti zde mohou mít problém) i zjištěním, že to jde jinak, než jak je možné vidět na drtivé většině tuzemských lokálních přehlídek, za to rozhodně stojí...
