Pryč s čirým pragocentrismem, v optice dvou dnešních alb prohrává hlavní město přinejmenším 2:0. Lze si u toho klást nejrůznější otázky, například zda skutečně nezávislý rock může zajímat větší než malé množství posluchačů nebo jak je to ve skutečnosti s tou rockovou konzervativností? Aneb dvakrát ostře, dvakrát úplně jinak a dvakrát skvěle.
Zkouška sirén: … a nechtěl bys už přestat? (Silver Rocket) http://bandzone.cz/zkouskasiren
Trio z Hradce je prototypem návratu ke kořenům rocku. Ti tři s ním ovšem zacházejí surově a bez milosti. Kytara zní až psychoticky, bicí se otřásají detonacemi, zvěstujícími konec světa, baskytara je temná až asfaltově. Slovo "heavy“ tu bezesporu není jen pouhá nálepka. Ze záznamu sice chybí vizuální vjem několika bezdomovců, kteří omylem zabloudili na pódium, ale vyvažují ho názvy skladeb; Viktor nemá orgasmus je jeden z těch obyčejnějších.
Pokud není možnost poslouchat tuhle nahrávku nahlas – pouštět něco podobného například před malými dětmi je stejně nepatřičné, jako jim namísto Večerníčku servírovat porno – pak to může být problém: jednak obyčejná sluchátka mají s "tímhle“ problém, jednak to je o sluch. Klamná je i pouhá šestice skladeb – vzhledem k tomu, že až na závěrečný zásek trvají v průměru 7 minut, je to porce více než výživná. Rozsáhlé opusy se z nahrávky doslova pod tlakem valí, vokál zas v dlouhých instrumentálních pasážích spíš sporadicky vynořuje, ale o to víc je naléhavý.
Album Zkoušky sirén funguje jako přesný stroj. Velký, naolejovaný, s přesně vysoustruženými díly, které zapadají do sebe a tvoří celek, který teprve dává ten pravý smysl. Pracuje hlučně, až hrozivě, na způsob toho, který popsal Franz Kafka ve slavné povídce V kárném táboře. Rozhodně není snadno pochopitelný – vše se tu prolíná se vším, komplikovaně, jakoby se rozbaluje a zase zamotává, chvíli v tempu zběsilém, pak zase s rozvahou a až fatální obezřetností. Prostě nic relaxačního pro jemné povahy, ale temná, hrubá síla.
Zajímavější je druhá polovina. Jednak si ucho přivykne, jednak se pomalu začne odhalovat zpočátku v chaosu utopená struktura. Tedy ne, že by se v tom všem i potom dalo vyznat či si snad zapamatovat něco víc než pár sloganů. Nemá se ani smysl soustředit na jednotlivé pasáže či skladby. Je v tom určitě cosi nervózního, co se nedá naplánovat, ani se na to nedá posluchačsky připravit, něco víc než jen akordy a volume doprava. Což je věc, která u rockové hudby zas nebývá tak častá. A to natolik, že obvyklá měřítka je snadnější rovnou zapomenout a vše svěřit osobní zkušenosti. Jenže když takhle zní debut, co bude příště? Takže odpověď na otázku z názvu je jasná: "Nechtěl, chlapci, nechtěl…!“
Anyway: Anyway (Election)
http://bandzone.cz/anyway
Čtvrté album za patnáct let existence a pouhých devět let od debutu prozrazuje, že s leností mělnicko-pražská parta problém nemá. Přičte-li se k tomu vynikající forma, se kterou eponymní nahrávka za sebou nechává sice nikterak špatnou, ale přece jen občas v jednu masu splývající, a se zvukem občas až příliš experimentující předchozí Burden, vychází z téhle rovnice výsledek, že kapela se obloukem vrátila k tomu nejlepšímu z úvodních dvou desek, ovšem s poučeným nadhledem. Co se nezměnilo je fakt, že pokud má někdo rád energií nadupaný ostrý garážový rokenrol, nemůže se s touhle deskou netrefit.
Anyway nikdy neměli daleko k syrovosti Mudhoney či nejednoznačným Hüsker Dü, tentokrát ale ještě víc sahají k melodické přímočarosti, jaká byla vždy ke slyšení u Therapy? nebo u Dinosaur jr. Zároveň si daleko víc užívají pestrost, víc si hrají s tempy i aranžmá a méně se starají o image drsných rockerů. Náladová, pomalá a šedesátkově melancholická All I Know by v dřívějším repertoáru zněla asi nepatřičně, zatímco tady je zcela přirozeným kamenem. Díky tomu z nahrávky tolik neční dřívější urputnost a zběsilost, a naopak na povrch víc vystupuje uvolněnost, radost a optimistická jízda, ze které lze nasávat energii lépe, než ji vytahují hrdinové filmu Akumulátor 1 z malých dětí.
Současnou podobu, jakou album zachycuje, ani tak necharakterizují vpřed se ženoucí bicí anglického bubeníka Bena, který se s kapelou studiově představuje poprvé, jako spíš částečný ústup Jiřího Nedvídka z pozice frontmana – mnohem častěji tu zní pěvecká unisona s kytaristou Bohoušem Krejzou (kterému mimochodem prakticky v tu samou dobu, co album, vyšla už druhá knížka povídek) – a naopak v mnohých skladbách "Medvídek“ vypomáhá s doprovodnou kytarou. Což bez debaty celku prospělo a vše zas posunulo o kousek dál. Zachováno zůstalo takřka poznávací znamení, občas se vynořující foukací harmonika, ale v závěrečné World Is Burning překvapivě zazní i trubka.
Čtvrté album Anyway, jak už začíná být na nezávislé scéně časté, vyšlo jako digitální download a vinylová gramodeska. Časté ale není mít na něm tak vemlouvavý hit, jako je All Of My Life, který se vyhání z hlavy opravdu těžko. A těch, které nejen dokáží na pódiu propotit textilie, ale zároveň umí opakovaně vystavět na chytrých melodiích energické písničky, které fungují stejně i z nahrávky, tu také není tolik. Přímočaře na věc, stále suverénně nadoraz, sarkasticky, a s odvázaným punkovým drivem, takoví jsou Anyway, model 2011. Radost poslouchat.
