Ve věku 65 let zemřela v neděli v pražské motolské nemocnici legendární česká zpěvačka Věra Špinarová. Ve středu zkolabovala při koncertu v Čáslavi, měla zástavu srdce. Přinášíme vám poslední rozhovor, který paní Věra poskytla časopisu INSTINKT spolu se svou kamarádkou, českou pěveckou stálicí Petrou Janů.
Jedna žila ve šťastném manželství, druhá má na kontě pár rozvodů, první je bezdětná, druhé dělá manažera syn, jedna je z Prahy, druhá nedá dopustit na Ostravu. Každá jiná, ale spojují je jejich nepřeslechnutelné hlasy. Časopis INSTINKT zpěvačky zastihl uprostřed společného turné.
Míváte před vystoupením trému?
Věra Špinarová: Neříkám tomu tréma. Jen takové šimrání. Spíš cítím obrovskou zodpovědnost. Než vyjdu na pódium, jsem jako kůň před startem. Netrpělivá, nabuzená - už aby to bylo! A v duchu si říkám: "Co šílíš, je to tvoje práce. Rutina. Na hoďku dvacet si to tam jdeš užít."
Petra Janů: Než vlezu na jeviště, zažívám mrtviční stavy, já mám trému šílenou. Když vidím, že je vyprodáno, odvalí se první balvan. Ale pak zhasnou sál. Chystá se předehra. Buší mi srdce, studený pot na čele. "Vždyť mě musí klepnout! Proč to dělám?!" Vyjdu na pódium. A jede to. A na konci, když lidi stojí, tleskají, už zase vím. Pro tohle.
Snad všichni herci a zpěváci mi vždycky tvrdili, že na jeviště vylezou i s horečkou, pokud jim to tedy alespoň trochu hlas dovolí.
Petra: To podepíšu. Pokud neztratíte úplně hlas, vlezete tam.
Věra: Dřív jsem šla za každou cenu, dneska už s chřipkou koncerty ruším. Pro mě je to trápení, pro lidi slabý zážitek.
A v jaké nejhorší fyzické nebo psychické kondici jste kdy zpívaly?
Petra: Jednou jsme chtěli zrušit koncert, můj muž (Michal Zelenka byl zároveň zpěvaččiným manažerem - pozn. red.) volal pořadateli, že jen chrčím, ale ten mě pak přemluvil, že to dáme na playback. Nezažila jsem nic horšího! V televizi - budiž, ale živé vystoupení? Připadala jsem si jako děvče z E55, přišlo mi to tak neslušný. A blbý vůči lidem dělat tam kapra! Ale víte, co bylo nejhorší? Oni to nepoznali! Ale zpívala jsem i s horečkou, zpívala jsem po nehodě s berlema. Šla jsem zpívat, když mi umřel muž...
Ten den?
Petra: Ano. Zemřel ráno v devět hodin, doma, poslední měsíc bylo jasné, že to brzy přijde (Michal Zelenka zemřel v prosinci 2011 na rakovinu, pozn. red.). Měla jsem na ten den dvě vystoupení. Když ho odvezli, zůstala jsem sama, jen s kamarádkou Kačenkou, a přemýšlela, jestli večer mám, nebo nemám zpívat. Pak jsem si představila, že ten večer strávím v bytě... a řekla jsem si, že to dám. Udělala jsem dobře. Vyhnula jsem se nejhoršímu nárazu po mužově smrti, prvnímu večeru doma. Muzika mě dostala ze všeho.
A vy, paní Věro? Zpívala jste třeba v den, kdy jste se s někým rozešla?
Věra: Já se naposledy s někým rozešla před patnácti roky a moje rozchody mě nijak nedrtily. Jdeš? Tak sbohem. Nebrečela jsem, spíš mi vždycky jen spadl kámen ze srdce, že jsem zase šťastný a svobodný člověk. Od posledního rozchodu už budu až do smrti šťastný a svobodný člověk.
Žádný nový muž?
Věra: Ale jděte. Píšou, že mám milence. Tak to by mě zajímalo, kde. Musím se podívat, jestli ho nemám pod postelí nebo v komoře. Celá nakřivo. Já už nepotřebuju chlapa, ani nevím, jak už to mám vysvětlit. Jsem deset roků sama a je to nejkrásnější období v mém životě. Věnuju se rodině, užívám si zpívání, vážím si práce a toho, že mi to zpívá. Mám spoustu kamarádek, kamarádů a rodinu. Ať si píšou, co chtějí... Už se toho napsalo dost.
Třeba o období, kdy jste údajně měla potíže s alkoholem?
Věra: Co bylo, bylo. Jsem ráda, že jsem všechno prožila tak, jak jsem prožila. Nahoru, dolů. Naše branže je složitá, psychicky a fyzicky namáhavá, musíte být silná a musíte strašně moc chtít zpívat, abyste to zvládla. Jsem realista. Žiju pevně nohama na zemi a minulost už mě nezajímá. Teď si dělám to, co chci já.
Zpíváte v halách i kulturácích, které často neskýtají zrovna luxusní zázemí. Jaký vlastně potřebujete servis?
Petra: V některých bolševických kulturácích koukají komunisti ještě z každého koutu! Ale já jsem fakt nenáročná. Potřebuju teplo, záchod, uzamykatelnou šatnu a zrcadlo. A teplou vodu, pokud to jen trochu jde. A věšák. A zásuvku, ale i to je někdy problém.
Máte nějaké předkoncertní rituály?
Petra: Alespoň dvě hodiny předem musím být na místě, zabydlím si šatnu, všechno si připravím, rozezpívám se. Mezitím kapela staví pódium. Pak uděláme zvukovou zkoušku. A potom po sobě začnu malovat. Vizážistku kromě velkých akcí nevozím, svůj obličej znám a umím to s ním. Musím mít klid. Nechci nikoho vidět. Minimální vyrušování, jinak jsem protivná.
Věra: Jsem na tom podobně. Musím tam být o dost dřív. Pomalu se maluju a u toho se uklidňuju. Mám tam seznam písniček, koukám na něj. Kde jsou změny, kde něco říkám - potřebuju absolutní klid, uzavřu se do svého vlastního světa.
Takže na společném turné se každá před vystoupením koncentrujete ve své šatně?
Petra: Pozdravíme se a zalezeme do šatny. Pak se vidíme až při duetech.
Jedete spolu už druhé turné. Jste kolegyně, nebo i přítelkyně?
Petra: Jde o to, co si představujete pod pojmem přátelství. V popině, v showbyznysu jede každý na své koleji, ale když máte s někým spolupracovat tak blízko jako my s Věrou - jedeme turné už podruhé, tak je důležitý, aby vám s tím druhým bylo dobře a byli jste na stejné vlně. Netrávíme spolu Vánoce, ale vidíme se rády, máme si co říct.
Věra: Jsme si v lecčem podobné, lidi si pletou i některé naše písničky.
Zažily jste někdy od nějaké kolegyně či kolegy nějaký podraz, podpásovku?
Petra: Připínáčky do bot mi nikdy nikdo nenasypal, ale svoje jsem si zažila v muzikálech. To je mikrosvět, kde se lidi berou, rozvádějí, protože spolu tráví opravdu hodně času. A v mikrosvětě jedou pomluvy a intriky. Je to dost dětinský, ale když je člověk uvnitř toho klubka, tak to vnímá jako velký křivdy.
Jdete spolu po koncertě třeba na skleničku?
Petra: Kdepak, jdeme spát. Mick Jagger se tváří jako pařmen, ale určitě jde taky spát v deset, aby to ve svým věku zvládl. Už máme odpito a odpařeno. Svůj bazének vypitej, ne?
Věra: Dám si po koncertě jedno pivo, abych se zklidnila, buchnu na postel a spím. Jsem tak zbitá, že nic jiného dělat ani nemůžu. To totiž není jenom koncert, ale po koncertě ještě autogramiáda. Šílený. Jsem zpocená, mokrá a už mě ženou - nestačím si ani vydechnout. Špalír na podpisy, pak špalír na focení. Každý se chce fotit. Se mnou, s Petrou, s oběma... Ale jsou to zlatíčka a musíme si je hýčkat, ty naše fandy.
Petro, vy máte komplet novou kapelu. Vyměnila jste staré za mladé?
Petra: Tak prvoplánové to nebylo. Řekla jsem si, že je čas na změnu, už dlouho jsem měla pocit, že na jevišti dávám tu energii jen já, že mě "zezadu" nikdo netlačí. A zrovna, když jsem o tom začala hodně přemýšlet, ozval se mi kapelník, se kterým jsem před lety natočila desku, že se dali s klukama zase dohromady a že debatovali, s kým by rádi hráli, a vyšla jsem jim z toho já.
Co vy na to?
Petra: Řekla jsem, že mě to těší, ať si něco ode mě naposlouchají, připraví si svoji hudební představu a pak si to sjedem. Když jsem si s nima zazpívala, bylo rozhodnuto.
Jak jste se rozloučila se starou kapelou? Jak jste jim to sdělila?
Petra: Bylo to bolestné. Po třiceti letech. Ale jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla. Chci mít ze své práce radost. Promluvila jsem si o tom s kapelníkem a dohodli jsme se, že se neloučíme - plesy, večírky budeme dělat i nadále spolu. Ale na velký koncerty potřebuju novou krev. Kluci z mé původní kapely hrajou senzačně, máme se rádi, ale už to nemá tu jiskru.
Přechozený vztah?
Petra: Takové fungující manželství po třiceti letech.
Vy, paní Věro, máte s Ivem Pavlíkem syna Adama, který s vámi hraje v kapele, je pianista a váš manažer. Ve vaší generaci zpěvaček zůstalo více žen bezdětných, často v tom velkou roli hrály obavy o dobře našlápnutou kariéru.
Věra: Já jsem děti chtěla a nějaký showbyznys mi byl ukradený. Měla jsem jet na Bratislavskou lyru a najednou se všichni zhrozili - měla jsem už břicho! Nikam jsem nejela. Svět se nezbořil ani nezastavil. Pro mě byla celý život rodina moc důležitá. Do každého vztahu jsem šla s plným nasazením a vírou, že to je to pravé. S prvním manželem (Ivo Pavlík, hudební manažer, pozn. red.) jsem byla dvanáct let, s Vávrou (Vítězslav, bubeník, pozn. red.) šestnáct. Ale to byla chyba.
Proč?
Věra: Tvrdím, když se něco v manželství pokazí, řešte to hned, radši jděte od sebe. Co se pokazilo, už se nespraví - je to jen horší. Ale to se mi to teď mluví, co?
Jste obě v dobré kondici, pořád vám to zpívá. Myslíte někdy na chvíli, kdy to už nepůjde?
Petra: Jednou to přijde, ale dopředu se toho nebojím, proč taky. Chci si užívat každý den.
Věra: Už jsem před časem myslela, že kolem šedesátky skončím. Že si budu užívat klídek a důchod, ale tak jednoduché to není, když člověk zpívá od patnácti. V padesáti si řeknete: V šedesáti skončím. Ale pak je vám šedesát a je vám dobře a zpíváte dál. Ale až to fakt nepůjde, skončím. Mě nikdo nebude vodit za ručičku, nebudu sedět na židličce, protože nemůžu stát, nebudu krákorat. Jsem snad blázen?
