Tvrdý život na severu si nezadá s džunglí velkoměsta. Ambice se rozpouštějí v tlaku a explodující energii, která může být stejně životadárná jako destruktivní. A najít ještě dnes kapely, které jsou svým samotným fungováním pro běžného mainstreamového hudebníka zcela nepochopitelné, při troše hledání není tak těžké, jak by se mohlo zdát.
Lyssa: El Clásico (Silver Rocket)
http://www.myspace.com/lyssalyss
Trio Lyssa nikam už léta nepospíchá. Pomalu se valí vpřed, srážek se nebojí a ještě stíhá zrát. Od rychlého debutového přeletu Striker (no ano, ještě v minulém století) se naučilo vše pečlivě načasovat a vygradovat; od prvního dlouhohrajícího totemu Amoral, vydaného před šesti lety, pak vše jen zhoustlo, ukázalo se, že naznačené byl ještě optimismus a ve skutečnosti bude mnohem hůř. Takže je důvod k ještě hutnější syrovosti, nemilosrdnosti a nepotřebě ohlížet se na estéty. A ta přišla právě teď.
Z novinky se ukazuje i jiná podstatná věc: ačkoliv se skladby na ní obsažené s ničím nemazlí a dokážou pořádně zaburácet, primárně se vůbec nemusí schovávat - jak je to časté - za buldozer hlasitosti. Obstojí i zcela potichoučku - o to víc ale pak z nich mrazí. Atmosféra jak z hororu. Tak nějak tušíme, že je to celé jen příběh, důmyslně vystavěná story, po jejíchž titulcích půjdeme domů, a není se nutné bát víc, než je potřeba, ale přesto někde vrtá červík pochybnosti. Až příliš to občas připomíná realitu. Na růžové brýle není čas, nic nikdo neřekne "na férovku", můžeme se jen domýšlet a doufat, že chápeme správně a hlavně, že z tohohle ne třikrát příjemného snu přijde probuzení.
Rytmy jsou spletité, nepravidelné, důmyslné a hlavně nikdy nedopřejí oddechu. Všudypřítomný neklid začne s prvními tóny a o tom, že skončil, nepanuje jasná shoda, ani když už nahrávka dávno dozněla. Těžko říct proč, ale smát se není čemu, ani při nadprůměrném přídělu ironie a cynismu. Údery do bubnů dopadají těžce a fatálně jak údery stárnoucího boxera na zjizvený hrudní koš soupeře. A když zvolní, je čas se jen rozhlédnout, nadechnout a čekat, kde zase udeří další salva toho chlápka, co má rukou víc než pavouk.
Druhé album Lyssy je jako brodit se bahnem. Nikdo nepomůže, jste v tom sami, nohy se propadají a stále hůře je lze vyprošťovat. Temné riffy basy a do toho texty s velkým T. Nepředstírané. Syrové, že syrovější být už nemohou. Ke zvýšení obrazotvornosti napomáhají slogany zakódované do přiloženého komiksu, ale ani po jeho důkladném studiu se obrysy jasného příběhu nevynoří z mlhy.
Tohle není album pro ty, kteří chtějí relaxovat; jako by do téhle doby, kdy se všichni chtějí jen bavit, propadlo z nějakého paralelního vesmíru. Vrstvy se sloupávají a místo aby odhalovaly, nabízejí další otázky. A zkuste vymyslet odpověď, když se na vás po dlažbě valí pásy tanku. El Clásico je deska, kde když zazní "Tohle podepíšu", není důvod nevěřit.
Kiss Me Kojak: …a nic čeho se můžeš dotknout EP (Bleeding Ear)
http://kissmekojak.czechcore.cz/music.html
Severočeské kvarteto s podivuhodnou sestavou dvě baskytary, trubka a bicí (plus nějaká ta elektronika) existuje rok a půl. Sešli se v něm členové ze stylově odlišných kapel River for Sale, Standardní kompot a Totální výprodej koberců, ale výsledek zní ještě brutálněji, než kdyby se bývaly ony tři kapely sešly na jednom podiu a spustily dohromady. Debutové, čtyřskladbové EP si ostatně jako ochutnávka ve výživnosti nezadá s celými alby jiných kapel. A navršením inspirací vlastně také.
Skřípěním se Kiss Me Kojak přihlašuje ke kapelám z legendárního hlukařského vydavatelství Amphetamine Reptile. Rurální surovost. Ovšem na rozdíl od nich je tu i minulost temných elektroniků River for Sale a spřízněnost s industrialisty, tudíž jako bonus podivuhodné samply i zasněná zamyšlení. A také jistá úchylka na šneky. Okolo nich se totiž na nahrávce točí nejen všechny názvy.
Noise tlak s kvílivou, efekty rozmazanou trubkou zní na místní scéně poměrně dost ojediněle a apokalypticky rozběsněná nahrávka je toho dokladem. Ovšem vedle z filmu vysamplovaného úvodu a častých agresivních hardcorových pasáží představuje i rytmicky členitou, svou urputností sympatickou a melancholií napumpovanou porci, prozrazující jistotu a přesvědčení o svém směřování stejně jako chuť nezůstat ve vyjetých kolejích. Společný atak špinavých (bas)kytar i zahloubaných, zvukově pestrých pasáží je navíc příslibem či návnadou na budoucí delší plochu.
Síla Kiss Me Kojak pochopitelně jako u většiny podobných spolků zůstává v koncertní prezentaci, ale i malý rozsah debutu dokazuje, že ani ve studiové podobě je nelze podceňovat. A pokud by nějaký místní režisér hledal ideální hudební doprovod ke katastrofickému filmu, jen těžko najde někoho vhodnějšího.
