Navzdory častým nacionalistickým projevům, jako je nadávání na "cizáky", na Evropskou unii či cizí řeči znějící na ulicích měst, je faktem, že žijeme v kosmopolitním světě. Ten se projevuje i tak, že se u nás nejen mnozí zahraniční hudebníci usadili, ale že i ti, kteří působí jinde zde občas vydávají své nahrávky, při kterých kooperují s českými kolegy. Názory na to mohou být různé: autor tohoto zápisníku z toho má například radost a považuje to pozitivní i pro ty muzikanty, kteří ještě uvažují v mezích hranic jako čehosi nutného.
Karaoke Tundra / MRC Riddims (Silver Rocket & Lokal rec.) http://karaoketundra.bandcamp.com/album/mrc-riddims-karaoke-tundra-split-12
Vždy, když vidím split - tedy společný nosič, kde každou stranu obsadil jeden interpret - mám z toho osobní dilema. Na jedné straně se mi to jeví jako skvělá ukázka spolupráce a nesoutěžení (protože soutěž v hudbě mi vždy trochu zapáchala), na druhé splity jako formu nosiče vlastně nemám rád, protože je při jejich poslechu potřeba se v polovině úplně přeladit, a to navíc ve stavu, kdy by spíš byla chuť si první stranu pustit znovu, protože prostě byla krátká. Pánové ze Silver Rocket ovšem mají splity rádi a vydávají je docela často. A před prázdninami vypustili jeden, kde zmíněné dilema úplně odpadá.
Sdílení prostoru sice probíhá na trase Trnava - New York, nicméně pomyslná hudební vzdálenost by třeba mohla být třeba Žižkov-Hodkovičky (poznámka pro Trnavany a Newyorčany - to jsou dvě čtvrti v takové globální vesnici, kde album vyšlo, nevěnujte tomu pozornost). Americké duo, jehož součástí je i Oktopus z momentálně nefunkčních Dälek, je o něco temnější než výrazně hravější, a u nás i známější spolupracovník slovenských raperů, ale oba se pohybují na vlně hudby, která je slyšitelně inspirovaná městem. Jeho ruchy, zvuky, atmosférou a neklidem. Obě strany tak nejsou výletem do jiných světů, ale naopak se doplňují a posluchače inspirují zkoumat styčné i rozdílné momenty.
Popsat tvorbu MRC Riddims je docela marný pokus. Není to hiphop, není to prvoplánově taneční (i když by se na to asi tančit dalo), vlastně to ani moc neexperimentuje a naopak neskrývá lásku k prehistorickým zvukům - hned "tleskání" v úvodním ze tří příspěvků připomene první automatické bubeníky s jejich "plastovými" beaty - ale přesto to má velmi zajímavou náladu zvukové koláže, která může mít i při své živosti a podprahové energii dopad stejný jako ambient, protože uklidňuje a rozhodně nenudí. Temné basy a rovné rytmy dodávají na hypnotičnosti, zvukové šperkování pestrost. Jen ty proklamované vlivy Jamajky - možná až na zvuk kláves ve třetí skladbě - tam nějak neslyším.
Sedm skladeb Karaoke Tundry je, obzvlášť u tohoto milovníka temných nálad, až nezvykle rozverných. Svou roli v tom mají nejen hlasové samply (takové, jako je ten o netvorovi z Tokia ostatně nemohou nefungovat), ale hlavně až roztomilé hračičkovství, s jakým si autor pohrával už při tvorbě základních rytmických smyček, ve kterých by klasický zvuk bubnu zřejmě zapůsobil jako zjevení. Rytmus tu totiž diktuje drnkání, žbluňkání i vrzání.
I díky tomu je "slovenská část" alba snadněji poslouchatelná, zábavná svou proměnlivostí i trošku sarkastickým humorem, s jakým Viktor alias Karaoke pracuje s hudebním materiálem. A je zábavné se proplétat těmi zvuky, přemýšlet jak vznikaly a užívat si objevování dalších. Jen je škoda, že je autor u toho tak tajuplný a například o tom, jak to má vlastně s těmi medvědy, kteří se tu zdaleka ne poprvé objevují, jsem se musel dočíst jinde. I protože porozumění v tomto případě nahrávce přidává na smyslu i zajímavosti.
Autumnist: Sound Of Unrest (Starcastic & Deadred) http://autumnist.bandcamp.com/album/sound-of-unrest
Kooperace českého labelu Starcastic a slovenských Deadred je dlouholetá a úspěšná. Pro českého posluchače to má tu jasnou výhodu, že se mu to zajímavé ze slovenské scény dostane až pod nos a není nucen izolaci obou scén prolamovat sám. U Vláda Ďurajky, který se ukrývá za projektem Autumnist, a který i díky tomu není u nás neznámý, bylo už při prvním setkání s jeho tvorbou jasné, že to není člověk, který je aktuálně okouzlen konkrétním hudebním směrem a za dva roky bude dělat něco úplně jiného, ale že patří k těm, pro které je jeho hudební cesta životní nutností. V době vydání letošního třetího alba je tak nejen respektovanou postavou, ale hlavně zárukou osvědčené a důsledně nastavené úrovně kvality.
Na novince je ovšem patrný až překvapivý posun směrem od nekonkrétních ambientních ploch k... písničkám. Pořád nahrávku od začátku do konce provází melancholický, křehký a v nejlepším slova smyslu zasněný zvuk, ale kromě zvukových maleb tu jsou i vlivy trip hopu, synth-popu a bůhvíčeho ještě. A aby toho nebylo málo, nad elektronickou základnou se průrazně na výsledku podílejí i dechy, smyčce a další akustické nástroje. To celé znamená nejen větší přístupnost, ale i větší pestrost, a to bez jakéhokoli ústupku kvalitě. Spíš naopak.
Ne, Autumnist "nevyměknul" a "nezpopovatěl" pod vlivem potřeby vyšších prodejů či popularity, ale dokazuje tu, že nechce setrvávat na místě. Zvuková vytříbenost a sofistikovanost se prolíná s citlivým zpracováním nápadů, melodie jsou spíš podprahové než útočně vlezlé, a i novinkový zpěv hostů (Richard Imrich z Nylon Union, Boris z Jelly Belly nebo Rus Oleg Tera) tu představuje spíš další hudební "nástroj", než prostředek sdělení. Spolu s vypiplaným zvukem se to vše podepisuje na vynikající atmosféře, s krásnými a uklidňujícími harmoniemi.
Sound Of Unrest je přesně z toho druhu nahrávek, od kterých cosi čekáte, a dostanete mnohonásobně více. V tomto případě příjemné letní album, zvukově i melodicky barevné a svěží, které i přes komorní vyznění a až něžnou melancholii neuspává, ale nutí k soustředěnosti a může snadno prosvětlit i podzimní plískanice.
