Písničkář Tomáš Klus aktuálně absolvuje další část svého turné "Ani si nesedejte", která navazuje na sérii loňských koncertů. V rozhovoru pro TÝDEN.CZ ale hovořil i o dobré náladě, provázející hezké počasí, o svém vztahu k cestování, o fanoušcích na Slovensku nebo o tom, proč musí mít bodyguarda.
První část vašeho turné proběhla na podzim, s pokračováním jste počkal na jaro. Pro mnohé je jeho příchod symbolem něčeho nového, co občerstvuje a dodává energii. Co probouzí ve vás?
Jsem přesvědčen, že je fajn hledat si ve věcech to příjemné. Takže i na jaru, létě, podzimu i zimě jsem si našel něco, na co se můžu těšit. Navíc mám pocit, že podzim a jaro se trošku vytrácejí, a za pár let možná už budeme mít jen dvě roční období. Nicméně jsem byl konfrontován s tím, že jsem se nedávno z dovolené vrátil do velmi smutné země velmi smutných lidí, poněvadž jsem se dozvěděl, že tady bylo za ty dva měsíce snad jen nějakých 48 hodin slunce. A bylo to hrozně znát. Věřím, že člověk je na slunci existenčně závislý.
Projevuje se to na vašich koncertech? Reaguje publikum na jaře jinak?
Myslím, že určitě. Ale spíš je patrnější kontrast podzimu a jara. Na podzim stojí víc úsilí přesvědčit lidi v sále o tom, že může být hezky, i když je jinak škaredě. Zatímco když je pěkné počasí, tak lidem není potřeba ukazovat, že žít je krásné. Protože se to zrcadlí ve slunci a ve vodě a všem, co je okolo nás krásně a barevně vidět.
Ta dovolená byla zimně sportovní, nebo šlo naopak právě o cestu za sluncem?
Jelikož jsme zrovna v očekávání potomka, chtěli jsme vzít našeho odlitka někam, kde by nevyrůstal jen v šedé polodepresi. A také jsem tam jel s konkrétním cílem, protože mým snem bylo naučit se surfovat. To se mi povedlo a musím říct, že mě to velmi zasáhlo. Naučilo mě to obrovské pokoře k živlům, protože v momentě, kdy si na to moře troufnete a dáte mu najevo, že jste něco víc, tak ono vám to dá pěkně sežrat. A je myslím hrozně fajn se občas nechat, i když to pochopitelně nemyslím až do tragických důsledků. Za těch pár dní surfingu jsem si uvědomil asi desetkrát, třeba když jsem byl i několik minut pod hladinou moře a nemohl se dostat ven, že život je ve skutečnosti úplně jinde a zjevná pravda je často jen omyl.
Oblíbit si takový sport, jako je surfing, může ovšem nám, ze země bez moře, přinášet komplikace. Těžko za ním budete jezdit jen třeba na víkend. Myslel jste na abstinenční příznaky?
My tady žijeme v nemalé lži. Spočívá v tom, že když řeknu, že jedu někam do tzv. exkluzivní destinace, třeba někam do tropů, tak jsem okamžitě považován za člověka rozmařilého, protože tu panuje povědomí, že to je něco, co si většina nemůže dovolit. Ale já i v době, kdy jsem byl pouze studentem a vykonával jsem práci telefonního operátora, jsem si byl schopen si na tu dovolenou ušetřit. Třeba dovolená v Indii mě stála dvacet tisíc. To nejsou peníze, které by se nedaly ušetřit. Podlehli jsme klamu, po tom dlouhém období, kdy bylo těžké vyjet někam dál, že cestovat lze jedině s cestovní kanceláří. Ale je nutné si uvědomit, že tam platíte spoustu peněz člověku, který si nechává zaplatit práci, kterou je většina z nás si schopna udělat zadarmo. Dnes už naštěstí mnozí vědí, že cestovat se dá velmi levně, to jen někteří si to pořád nalhávají, že to je drahé. Samozřejmě, ale není řešením si na tu dovolenou půjčit. Poněvadž půjčka je past.
Berete cestování jako dočasný útěk od každodenního stresu?
Myslím, že je velmi zdravé odsud občas zmizet. Ale nejde o útěk od problémů nebo něčeho, s čím nesouhlasím. Každý výlet, třeba i jen na Slovensko znamená, že ten dotyčný získává obrovský nadhled nad tím, na co si tady mnozí stěžují. Já jsem teď odjížděl jako člověk, který měl plnou hubu toho, co je tady všechno špatně. Ale žil jsem dva měsíce v zemi, kde korupce není cosi nekonkrétního někde mezi politiky, ale kde bez toho, aniž byste uplatil policistu, pomalu ani nezaparkujete. Takže je fajn tyhle krajiny poznávat.
Hraje v té volbě jet za sluncem teď roli i to, že v létě obvykle koncertujete?
Určitě. Začátek roku je jediné volno, které mám. Jinak deset měsíců jedu takřka naplno, každý den, včetně pátků, sobot a nedělí buď hraji, a nebo mám nějakou jinou aktivitu spjatou s osobou Tomáše Kluse, která je mou nedílnou součástí, a kterou musím nějakým způsobem oživovat. A proto je hrozně fajn jet někam, kde Tomáš Klus nemusí jet se mnou, protože pak se vrátím a nelezu si s ním na nervy.
Jak spolu vycházíte po zbytek roku?
Celý ten boom okolo fenoménu Tomáš Klus je zvláštní. Mě samotného to až zaráží, a někdy mám tendenci se od onoho člověka distancovat. Stalo se to, že já jsem posloužil jako předloha pro jakýsi ideál, který si mnoho lidí o mně vytvořilo, a je někdy velmi těžké komunikovat s člověkem, který přijde na koncert Tomáše Kluse a zjistí, že Tomáš Klus není schopen splnit očekávání, který si ten člověk doma o něm vysnil. Ten úspěch, který mám, a zaplať pánbůh za něj, jsem za něj strašně šťastný a vděčný, není ani tak o muzice, ale spíš o tom, že lidé chodí za atmosférou radosti. Já nemám před žádným koncertem nějaká očekávání a zároveň se žádným z těch koncertů netrápím. Prožívám si tu chvíli tam a myslím, že to je přesně to, co z toho ti lidé cítí.
Není to jen iluze?
Řeknu vám jeden zážitek. Na koncerty s námi jezdí bodyguard Tomáš. Jednou stál vedle paní, která neustále někam odbíhala, a tak se dali do řeči a on se jí ptal: "Vy jste snad neslyšela ani jednu celou písničku, vám se to nelíbí?" A ona mu odpověděla: "No, já ty písničky moc nemusím..." Tak se jí ptal, proč na tom koncertě tedy vlastně je, a ona mu řekla, že pro tu atmosféru, která tam panuje a kvůli těm nadšeným lidem... Což je pro mě vlastně hrozně fajn, že jsou i lidé, kteří tam chodí za tím, aby jim dvě hodiny bylo dobře... Všichni ti lidé v době, která nahrává jakémukoli virtuálnímu sdílení, to sdílení chodí prožívat fyzicky do těch sálů, a sami si to dělají hezké. Na koncertech prakticky hrajeme pořád to samé, ale každý koncert je jiný tím, že tam přijdou jiní lidé. Dochází k vzájemné toleranci, navzájem si dáváme svobodu. Interpret musí vždy být velmi velkorysý vůči svým posluchačům. A to, myslím, mám přirozeně v sobě a jsem za to vděčný, že to lidé cítí a chodí za námi. Samozřejmě, že tahle doba jednou pomine, ta touha po sjednocování se, ale teď je skutečně něco ve vzduchu. Něco, co lidi nutí k tomu si spolu zase zkusit povídat a trávit čas. A já jsem toho pouze důsledkem. Někdy říkám, že žiji v krásném snu. Ale nelpím na něm a nebojím se probudit.
Jak se to stane, že člověk musí mít bodyguarda?
On neplní tu roli, že by někoho vykazoval. Organizuje věci jako je autogramiáda. Na koncertě máme dejme tomu tisíc lidí a leckdy zůstane i polovina na autogramiádu. Ty pak běžně trvají dvě a půl hodiny, a ta masa lidí je taková, že tam je potřeba systém a člověk, který bude budit respekt. Což nemůže být naše křehká manažerka. Poslední kapkou byl koncert, kdy jsme hráli na festivalu, byla přislíbena naše autogramiáda, a ta musela být asi po deseti minutách ukončena, protože tam téměř ušlapali tříleté dítě. Rodiny s dětmi na nás chodí běžně a já bych opravdu cítil zodpovědnost, kdyby se někomu něco stalo.
Hovořil jste o tom, že vaše koncerty znamenají společně sdílený zážitek. Vy jste ale docela velká rarita v tom, že nejenže prodáváte hodně desek, ale že ty desky se prodávají pořád, nejen ta aktuální, jak bývá běžné, ale i ty starší. Jak si to vysvětlujete?
Nám se podařilo nějakým způsobem oslovit celé spektrum lidí, nejen tu úplně nejmladší generaci, která je zvyklá stahovat hudbu z internetu. A taky lidi, kteří nejsou úplnými hudebními fajnšmekry, že by doma měli početnou sbírku desek. Mají jich třeba jen patnáct, ale ty poctivě poslouchají a chtějí mít originál.
Jistě. Ale to nevysvětluje, proč se prodávají ve velkém i ty už starší nahrávky.
To sám netuším. Je to překvapující, ale je to krásné.
V turné nyní navazujete na už proběhlou podzimní část. Jaká byla?
Celá ta kariéra, kterou teď prožívám, se dá shrnout jediným slovem, a to dechberoucí. A neustále je člověk konfrontován s pocitem fascinace z toho, co se mu jako děje, aniž by tomu šel nějak vstříc. To, že máme pravidelně vyprodané koncerty je nevídaná záležitost, a já vlastně nevím, proč tomu tak je. Totéž s oceněními - já jsem se nikdy v životě nikam sám od sebe necpal, nikdy jsem nedal na své stránky odkazy typu: "hlasujte pro mě v té či oné anketě" nebo "podpořte nás ve Slavíku". Ti lidé to dělají sami a myslím, že to je taky jedna z věcí, kterou lidi vnímají jako mé pozitivum, a to, že mě posluchači buď chtějí, a nebo nechtějí. Že tedy já sám nemám potřebu se nikomu vnucovat. Ostatně i mně je to u jiných, jako fanouškovi nebo jako posluchači, velmi příjemné. Například vystupování Damiena Rice. Pro mě je naprostá megastar, ale je to člověk, který když přijede do Prahy, a udělá koncert v Roxy, tak pak jde s bandou fanoušků na Karlův most, a jde jim tam zahrát. To je přístup, který mi přijde přirozený. Je to asi nejlepší kompromis mezi tím, že to, co dělám, vlastně patří všem, ale zároveň je fajn, když mě to uživí.
Na podzimním turné jste umožnil, aby vám dělali předskokany i neznámí a začínající interpreti. Jak to probíhalo?
Dva měsíce před tím, než jsme vyjeli na turné, jsme vyhlásili, že potřebujeme pomoc, že potřebujeme předkapelu. Kolem mě se pohybuje obrovské kvantum talentů, které ovšem nikdo pořádně neslyšel, a mně to bylo hrozně líto, protože v momentě, kdy mám ve svém iPodu lidi, které považuji za lepší, než jsem já, tak je to škoda. Proto jsme udělali soutěž, aby nám takoví lidé posílali svá díla, a my jsme vybrali do každého města jednoho, který byl podle nás dobrý a který se mohl ukázat lidem, protože si to zaslouží. Nechci, aby za to třeba někdo platil, což se i dnes děje. Je to podobné, jako když si posluchači stěžují, že máme drahé vstupenky: Já nechci mít turné dotované nějakou firmou, mít třeba Česká spořitelna tour Tomáš Klus 2013. To je pro mě zbavení se svobody, mé vlastní věci. Ale lidem už nedochází to, že v momentě, kdy to neudělám, tak náklady "jdou za mnou".
Jakým způsobem na neznámé písničkáře reagovalo publikum? Nebylo to pro ně jen nutné zlo při čekání na hvězdu?
Vzhledem k tomu, že jsme volili interprety tak, aby to nebyl dramaturgicky skok jinam, žádného skandování "My chceme Tomáše" se nikdo nedočkal, zaplať pánbůh. Myslím, že by to mí fanoušci asi ani neudělali. Ona to není příliš agresivní skupina, takové jsou jen na internetu a jsou anonymní. A těm já nepřikládám žádnou váhu.
Současně probíhající turné má název Ani si nesedejte. Jak jste na něj přišli? Evokuje to spíš něco tanečního než hudbu určenou k soustředěnému poslechu.
První velké turné jsme jeli po divadlech, kde se zásadně sedělo a bylo to fajn, ale velké množství lidí si stěžovalo - a ono se to dokonce stávalo, že i v těch divadlech se tvořily skupinky a hloučky a tančily - že si nemohou zatančit. A i my jsme si po konci toho turné řekli, že bychom rádi sestavili větší kapelu a přizpůsobili tomu aranže, abychom se trošku vyřádili. A tak jsme to udělali s tím, že vyhovíme té mase lidí, kteří chtěli tančit, a udělali jsme turné, kde se nesedí, aby si lidé mohli stěžovat na to, že se tam nesedí (smích). Rád bych tím vzkázal všem našim politikům, že populismus se nevyplácí.
Víte o tom, že se před rokem 1989 tady muselo na koncertech povinně sedět?
To byla doba temna. Dnes si to už nedovedu představit, že několik tisíc lidí sedí a sleduje tu kapelu, která se snaží předat energii. To muselo být strašné.
Hodně koncertů turné jste měl na Slovensku, napočítal jsem jich asi čtrnáct. To je docela dost - na to, že mnozí slovenští muzikanti často říkají, že u nich skoro není kde hrát...
Je to vždy vlastně výprava do neznáma. Malé turné jsme tam hráli už loni na podzim, asi sedm koncertů, a bylo to fajn. Bratislavu jsme měli hned vyprodanou, z čehož mám radost. Já už u nás nemůžu nikam růst a slovenské fanoušky mám rád. Díky tomu, že zpívám pouze česky, mám dost omezené pole své působnosti a jsem rád, že mám tu možnost nějakým způsobem expandovat.
Říká se, že u lidí do třiceti let se výrazně zvětšila jazyková bariéra, a že mladší Češi a Slováci si už tolik nerozumí. Není to pro vás handicap?
To je pravda. Ale také je fakt, že mladí Slováci rozumí lépe česky než Češi slovensky. Je to tím, že měli český dabing ještě hodně dlouho, protože slovenský dabing není nějak stará záležitost. Takže mladí Slováci Čechům rozumí, zatímco mladí Češi nerozumí Slovákům. Je mi to líto, protože mi slovenština přijde jako hrozně hezká, a odtržení i přejímání anglofonních výrazů je spíš na škodu.
Loni jste také pohostinsky spolupracoval s kapelou Kryštof. Hrálo v tom roli to, že s Richardem Krajčem máte oba jak pěveckou, tak hereckou zkušenost?
Ona ta naše spolupráce dokonce byla svázána filmem, který zrovna Richard natáčel a který by měl mít brzo premiéru. Ačkoli se vyjadřujeme jiným způsobem, co se týče jazyka a poetiky, tak osud, který žijeme, a to, odkud jsme a co vlastně hledáme, nás naopak velmi spojuje. A tím, že jsme oba i herci, a že v tom hledáme spíš únik než relax, určitě také hrálo roli.
Říkáte únik - znamená to, že pro vás herecká profese není úplně uzavřená záležitost, i při tom objemu koncertování?
Není, mě to hrozně baví a je pravda, že dostávám spoustu nabídek, jak ze seriálů, tak z filmů, ale jednak teď chci především obstát v roli otce, a tím i lehce utrpí má pěvecká kariéra, poněvadž chci být více doma, a jednak v momentě, kdy bych se rozhodl skutečně něco točit, tak to chci dělat naplno. Jsem zastánce toho, že mít spoustu aktivit je spíš na škodu. V momentě, kdy dostanete nabídku natočit film a vy ji přijmete, přijímáte taky i zodpovědnost za to, že na tom projektu pracuje skupina lidí, pro které je ten projekt v tu chvíli všechno a jsou na vás závislí. V momentě, kdy vy jim napíšete, že trčíte někde v koloně a nestíháte přijet na natáčení, tak to znamená velký problém. Takže v momentě, kdy přijde scénář, který budu opravdu chtít točit, tak přestanu třeba na měsíc dělat muziku, protože ti lidé, kteří na tom dělají, si to zaslouží.
