Pražské kvarteto Traband se přihlásilo se svou šestou studiovou (a celkem sedmou) deskou Domasa. A opět na ní nezklamalo a nabídlo jednu ze zatím nejlepších letošních domácích nahrávek. Poetika zůstává stejná a hudebně už ty, kteří znají pro skupinu charakteristickou stylovou proměnlivost, zřejmě nepřekvapí ani svou další hudební tváří.
Novinka znovu pádně dokazuje skladatelský potenciál i talent leadera Jardy Svobody, pro který vlastně vůbec není důležité, do jakého kabátku budou písně navlečeny. Na vznik materiálu bylo tentokrát, díky pauze způsobené mateřskými starostmi členky kapely Jany Kaplanové, poměrně dost času, a určitě i to přispělo k vnější proměně tváře skupiny.
ČTĚTE TAKÉ: Pavel Bobek už nepotřebuje hledat
Na první poslech se může zdát, že došlo obloukem k návratu k ranému období rocku, s příchutí punkového drivu i country nálad, ale skutečnost zdaleka není tak černobílá. Z dob minulé desky tu totiž zůstalo harmonium, plně se zapojila i zpět do sestavy vrácená tuba Roberta Škardy. A k tomu větší důraz na barytonovou kytaru i na po letech tradičně rockově pojaté bicí. Křehkost a něžné i melancholicky introvertní pasáže, tak typické pro předchozí nahrávku Přítel člověka, jsou tu vlastně pořád poměrně časté. Traband zkrátka nebloudí, ale jede vpřed. Jen zas trochu jinou trasou.
Nebýt netypického nástrojového obsazení, nemuselo by to bývalo skončit dobře. Zmizely rapové vsuvky, veškerá elektronika i samply, což klidně mohlo přinést usedlý a konzervativní zvuk a rezignaci na vývoj, maskovanou za návrat k posluchačsky vděčnému a úspěšnému modelu. Naštěstí se tak nestalo, nahrávka je aranžérsky pestrá a skvěle zprodukovaná (jméno Ondřej Ježek je v tomto případě už mantrou, ke které netřeba nic dodávat).
Album má nejen bohatý obsah, ale jak už se minule osvědčilo, i tři vnější podoby. Vedle dnes již samozřejmého downloadu i klasickou verzi v plastové krabičce i luxusní verzi, ve které booklet nahrazuje regulérní knížka s pevnou obálkou. Grafika s porcelánovými jeleny a odřenou zdí s válečkem, evokuje to, co je pro Traband už léta příznačné: donkichotskou urputnost, útěk od přetechnizované současnosti, tupé stádnosti a zkomercionalizované reality k důrazu na tradiční hodnoty, pokornému vztahu k přírodě i chuti nevzdávat hledání smyslu bytí. I za cenu omylů a chyb, které jen ve výsledku posouvají dál.
Nová nahrávka hodně pracuje s dynamikou. Přeskakuje od dryáčnického protestu k něžnému a poetickému vyznání, které ventiluje emoce bez toho, že by se jen na dohled přiblížilo ke kýči. Svoboda jako autor opět odněkud vylovil geniálně silné a nápadité melodie, které už nespojuje s jasně srozumitelnými příběhy, ale častěji spíš s jakýmisi podobenstvími, která nedávají jasný návod, ale nabízejí témata k zamyšlení a debatě. Typickým příkladem toho všeho budiž dylanovskou harmonikou kořeněná Pálíš, doutnáš, nehoříš, která se nejspíš stane součástí pomyslného zlatého fondu skupiny. Nevzdává se ale ani vypravěčství: v písni Kalná řeka dostane do pár slok tak silný příběh, že by vystačil na scénář celovečerního filmu.
Album Domasa tne do živého. Nabízí jasný postoj i názor. Oproti minulosti rozhodně nesnižuje laťku, a v textech je - ač se zdálo, že už to nejde - zas o kousek dál. Dokazuje, že Svoboda je jedním z nejlepších písničkářů, který se ale zároveň nebojí nechat ovlivňovat spolupracovníky (zpíval už někdy v minulosti bubeník Vašek Pohl sólově nebo je to tady poprvé?), kteří jsou nejen citlivými instrumentalisty, ale především muzikantskými osobnostmi. Na potenciální nepovedenou desku Trabandu tak bude potřeba si ještě počkat.
Traband: Domasa, vydali Indies Scope, 46 minut
Foto: Indies Scope
