Jasnou královnou letošního ročníku festivalu v Trutnově se stala Patti Smith. Příjemná překvapení ale nepřivezla jen ona. Čekání na legendu nicméně bylo ve vzduchu přítomné už od sobotního dopoledne. Doprovázely ho honící se mraky a občas i drobné přeháňky. Oproti předchozím dnům se také citelně ochladilo, ale nezdálo se, že by to komukoli v areálu vadilo.
Balkánská dechovka Boban i Marko Markovic Orkestar je přesně to, co podkrkonošském "indiánském ležení" nikdy nemůže zklamat. Rozjetá jízda a jižanský temperament zafungoval i v nečekaně odpolední hodinu. Dokonce možná i lépe než pozdější slovenský Polemic, se svým možná až příliš pohodářským mixem ska, reggae a popu.
Své místo mají v Trutnově i písničkáři, kterým ale bývají až pohříchu svěřovány zbytečně brzké odpolední časy, takže na Ivana Hlase či Vlastu Třešňáka bylo třeba si přivstat. Referovat tak mohu pouze o bloku Jiřího Schmitzera, který splnil svou roli osvědčeného klasika, který nezklame, ale bohužel také sotva překvapí.
Naopak hodně milé a lidsky silné bylo vystoupení Dáši Vokaté a Oldřicha Kaisera. Krom toho, že vedle kytary mnohé překvapil novými, elektrickými houslemi, zazněly všechny podstatné skladby z posledního společného alba, silně poznamenaného láskyplným vztahem dvojice, jehož viditelná síla zapudila všechny cyniky. Závěrečná "hitovka" Můj milý a Krylova Lásko jako přídavek vyvolaly mohutný aplaus.
Oldřich Kaiser se v duu s Jiřím Lábusem později objevili i na hlavní scéně - aby zde přednesli krátké pásmo poezie Ivana Martina Jirouse, jehož nedožité sedmdesáté narozeniny byly letos opakovaně připomínány. Oba recitátoři si vtipně rozdělili role- zatímco Lábus předčítal vážné verše. Kaiser mu do toho ironicky vstupoval s miniaturami plnými vulgarismů.
Poetická chvilka se stala výtečným intrem pro vystoupení Jiřího Suchého. Ten noblesně i až nečekaně ohledně hlasové kondice, za doprovodu jazzového comba, sázel jeden klasický 
evergreen typu Blues pro tebe za druhým, později si přizval i Evu Pilarovou a došlo i na Lásku nebeskou. Aplaus opět dokázal, že podobní interpret nejsou většinou publika chápani jako nějaké kuriozity pro zpestření, ale jako hold klasikům, kteří si to zaslouží. A to včetně toho, že i ti nejmladší u toho snadno mohou pochopit, proč pro ty starší dotyční tolik znamenají. Tedy opět ona několikrát zmíněná nenásilná kulturní výchova, která jinde absentuje.
Vystoupení největší hvězdy, Patti Smith a její doprovodné kapely v čele s kytaristou Lenny Kayem, začalo poměrně rozpačitě. Potichu a unaveně - i když za účasti hitu Dancing Barefoot. Postupně jako by zabírala neviditelná infúze a kapela i její zpěvačka přidávali na energii i nasazení. Očekávání nakonec byla naplněna vrchovatě. A jasné poselství - věk nehraje roli.
Citlivá souhra, střídání akusticky laděných i rockově důrazných skladeb nenechalo publikum v klidu. A to ještě Patti dost často skladby prokládala aktivistickými proslovy - se zjevným zaujetím a přesvědčením, kterým snadno strhla i náladu v publiku. Závěrečné finále, magicky gradující Van Morrisonova Gloria a Rock´n´Roll Nigger - obří aplaus ještě ani nedozněl a zpěvačka už byla na cestě z areálu.
Jestliže některé žánrové přemety se dramaturgům povedly, zařadit po Patti Smith thrashmetalové běžce Kreator, nápad dobrý nebyl. A to i přesto, že zájemců o jejich osmdesátkový a už trochu vyčpěle znějící nářez, se našlo dost. Tvrdé pózy totiž obzvláště po svobodomyslných, poetických a skvěle zaranžovaných skladbách Patti Smith vyzněly dílem prázdně a dílem komicky.
Pavel Fajt už pomalu začíná patřit k inventáři festivalu. Jeho sólové bubnování za doprovodu samplovaných podkladů opakovaně - a i tentokrát - sklízelo respekt, ale někde už se opravdu proměňuje v pouhou exhibici (nadprůměrných) schopností. To pozdější blok Petra Váši a kvarteta Ty syčáci naopak připomněl, že když invence a muzikantské schopnosti "jen" slouží celkovému vyznění a skladbám, může to i při opakování letitých skladeb pořád posluchačům přinášet nové zážitky. A komu ani Vášovo divočení nestačilo, na toho ve stanu čekali The Plastic People of The Universe a Velvet Underground Revival Band.
V neděli se opět projevil problém nedomyšlené dramaturgie: když do křehkých a zamyšlených písní Oldřicha Janoty ve stanu doznívá běsnění Hentai Corporation z druhé scény, nemůže to skončit jinak než otrávenými výrazy posluchačů. A když se problém opakuje a po Pavlu Dobešovi, nadšeně přijatému a aplaudovanému, zas "přizvukují" odvedle Debustrol do setu sprosťáka Záviše, je jasné, že už nejde o náhodu, ale o problém, který by už podobný festival měl mít dávno vyřešený.
Nedělnímu odpoledni sluší oddechové a radostné kapely. Ať už to byli skvělou dechovou sekcí vybavení Fast Food Orchestra, ve stanu svými zdravě provokativními a v dobrém smyslu angažovanými texty okouzlující Mr Cocoman, s výtečně šlapající kapelou Solid Vibes, kterou posílil i nový basista Fredrik Janáček (jinak Neruda, ex -123 min.), nebo jen tradiční a osvědčená Jasná páka, s mladými posilami a po letech novými písničkami.
Skvěle zahráli i novou a výborně hrající sestavou oplývající Marsyas. Osvědčené muzikantské jistoty Charypar (kytara), Fencl (klávesy) či Landštof (bicí) za zády Oskara Petra se spojují v nevídanou sílu a dělají z vystoupení legendárního jména opět po letech zážitek. Škoda jen zjevné indispozice Zuzany Michnové, jejíž hlas i částečně zapomínané texty jsou jen odleskem někdejší síly.
A to ještě všechny ty, kteří vydrží až do pozdního večerního nedělního závěru, čekají Jaroslav Uhlíř, taneční N.O.H.A., špičková africká worldmusic Tinariwen, levicoví Ska-P, David Koller, slovenští tvrdí bubáci Dymytry, Už jsme doma nebo DG 307...
Letošní Trutnoff opět potvrdil, že "potkávání se" je důležitější než všechna muzika, že strávit několik dní v přátelsky nakloněném prostředí je nad všechnu relaxaci, že otevřenost všem už není dnes samozřejmá, a že podobné, pro vnější prostředí vší svou indiánskou image možná směšné akce, jsou potřebné už jen svou existencí. Jako protiváha akcím, které zdůrazňují to, že jsou pro celou rodinu jako cosi výjimečného. Akcím, kde výdělek je důležitější než návštěvníci. Ale i akcím, které hlášením se k alternativě či undergroundu nejen maskují nejen všechny organizátorské problémy, ale i fakt, že jsou primárně určené jen pro úzkou skupinu vyvolených.
