Festival v podkrkonošském městečku, pro návštěvníky charakteristický červenou hlínou, indiánskou image a odlišným přístupem od většiny ostatních, dospěl do dalšího ročníku. A opět přilákal tisíce těch, kterým právě skutečnost, že na festivalu zdaleka nejde jen o konzumaci hudby a dalších laskomin, připadne důležitá.
U trutnovské přehlídky hraje silnou roli tradice. Leckteré věci se tu zkrátka nemění, i když by mnohdy bylo praktičtější a snad i "rozumnější" je přizpůsobit tomu, jak se to dělá jinde. Nejviditelnější proměnou tak letos byla nová, vizuálně dost obludná průmyslová budova, která vyrostla zřejmě "zcela náhodou" přímo v místech kde bývávalo festivalové tábořiště. Návštěvníci, kteří do sporů organizátorů a místní radnice "nevidí" či třeba přijeli poprvé, se tak mohli sami na vlastní oči přesvědčit, nakolik je pravdivé tvrzení zástupců města, že vůbec nechtějí festival vypudit, a že proti němu až na spory s hlavním pořadatelem Martinem Věchetem, rozhodně nic nemají.
Čtvrteční večer byl tentokrát - navzdory účasti jedné z hlavních hvězd ročníku - spíš zahřívací. Stejně jako loni program otevřeli stále lepší Čankišou, věrné fanoušky potěšil i Visací zámek, který se zdatně popral s absencí kytaristy Pixiese, uvízlého kdesi na cestě, a i v čtyřčlenné sestavě probral řadou svých osvědčených pecek.
Pamětnický charakter večera podpořilo vystoupení Vlasty Redla, které připomínalo "best of" jeho třicetileté kariéry - i zde zazněly snad všechny hity, které si lze ve spojení s jeho osobou představit a sborové zpěvy s publikem tak nebyly zpestřením, ale spíš standardem jeho bloku. Hlavně ty starší návštěvníky dojal nejen Jazz Q Martina Kratochvíla, ale hlavně set čilého důchodce Johna Mayalla.
Legendární kytarista, vybaven o generaci mladšími spoluhráči, předvedl ukázkové retro pojetí bluesové hudby: precizně zahrané, ale přece jen oproti současným ctitelům žánru trochu studené a až příliš posmutněle unavené. Setkání s legendou ovšem mnohým fanouškům tento fakt vyvážilo.
Co se příliš nepovedlo, byl nápad s popůlnočním "minifestivalem písničkářů". Sprosťák Záviš, zadumaný melancholický hlukař Václav Havelka i Stoker Man Band - vousatý bluesman, hrající zároveň na dobro a základ bicích, byli každý natolik odlišný, že daleko lepší než jejich střídání se po pár skladbách by bývala byla jejich samotná vystoupení v obvyklé délce. A ta se navíc v následujících dnech v programu objevila.
Páteční den spustil už na všech scénách, a v době krátce po poledni. Skvělým příspěvkem k tématice odsunu ze Sudet, kterému je ročník věnován, byl blok Petra Linharta & 29 Saiten. Křehké příběhy z pohraničních míst, zaniklých vesnic a lidí v nich žijících zastihly teprve zaplňující se amfiteátr, ale přesto sklidily zasloužený ohlas.
Brněnští Poletíme? představili inovovanou sestavu a svým country-punkovým šramlem nastolili obvyklou festivalovou atmosféru. Došlo na humor, láskyplná vyznání i písničky z chystané podzimní desky. Tony & Garage sice asi nechají fanoušky ještě na další album čekat, ale jejich koncertní zápřah s třemi kytarami a saxofonem, zjevně uspokojil veškerá očekávání.
Na druhé scéně vládl trochu chaos, časy i pořadí příliš neodpovídalo programu, ale své si tu našli jak příznivci tvrdých rockových odnoží, tak vcelku kladně přijatá, "light-rocková" superskupina Tommy Indian. Opravdová hvězda, soudě dle výkonu i ohlasu publika, tu ale v pátek vystoupila jen jedna: argentinští Capitan Tifus svou ska nadopovanou rockovou jízdou rozpoutali smršť na pódiu i pod ním.
To v tradičním undergroundovém stanu bylo vše spíš v poklidném duchu. Atmosféru "těch starších" úspěšně narušil slovenský indiepop Plastic Swans, ale především duo Kazety, jejichž set vyzněl díky důrazu na robotický rytmus neobyčejně agresivně a namísto obvyklé melancholie spíš nechal vzpomenout na vlnu electronic-body-music z devadesátých let.
Jasnou hvězdou pátečního stanu ovšem bylo syrové a zvukově bohaté vystoupení DG 307. Ti speciálně oprášili a znovu připravili letitý program Uměle ochuceno. Posilou opět inovované sestavy se stal brněnský kytarista Ivan Manolov (ex Progress 2, jinak Děti kapitána Morgana), a energií sršící kapela k nezvykle teatrálnímu projevu vybudila i frontmana Pavla Zajíčka. Teskné melodie houslí Tomáše Vtípila a cella Tomáše Schilly, střídaly až industriální zvuky a zajímavý kontrast se projevil i v hned několika členy skandovaných či zpívaných pasáží a jejich střídání s dramatickou deklamací poezie Pavla Zajíčka.
Vystoupení britské punkové legendy The Damned (ze slavných časů vydrželi jen Dave Vanian a Cpt. Sensible) začalo unaveně a až příliš krotce - ve srovnání s Visacím zámkem, hrajícím o den dříve, šlo až o nenápaditý a zastaralý poprock: v průběhu vystoupení ale jakoby forma začala stoupat, punkové gradace střídaly gotické plochy, objevoval se jeden hit za druhým a ve finále na pódiu byla úplně jiná kapela než na začátku. Živá, zábavná a navzdory pokročilému věku členů díky revivalovým vlnám i vcelku současně znějící.
Větším oříškem naopak bylo pro návštěvníky vystoupení Wabi Daňka a projektu Ďáblovo stádou. Zpočátku byl ohlas jen velmi vlažný, do prvních nadšených přijetí třeba Ivana Mládka či Waldemara matušky měl daleko, postupem času ale jako by si kapela získávala i ty zprvu nerozhodnuté. Definitivním zlomem byl blok tří písní, které zazpíval Wabi Daněk sám s kytarou, a které zná v téhle zemi opravdu každý, kdo někdy vyrazil na vandr. Hejkalovo "hej" pak řval celý amfiteátr sborem jako kdysi na Portě. Finále pak bylo ve znamení nadšení, mohutného aplausu a přídavků, kdy došlo i na nesmrtelnou Rosu na kolejích.
Podobně jako před pěti lety uvítal festival, pevně spjatý s indiánskou image, jako hosta francouzského herce Pierre Brice, někdejšího představitele náčelníka Vinnetoua. Čtyřiaosmdesátiletý herec s sebou přivezl i kolegyni Marii Versini, o jedenáct let mladší představitelku jeho filmové sestry Nšo Či. Oba přivítal nadšený aplaus a pořadatelé je obdarovali dary a symbolicky s nimi vykouřili kalumet. Ten mimochodem měřil asi dva metry a filmový Vinnetou jím byl posléze obdarován. Pro mnohé to celé (včetně opakovaného vtipu) možná působilo až absurdně, ale do mozaiky toho, jak se festival léta prezentuje, to zapadlo naprosto logicky.
Králem večera byl ale někdo jiný: David Koller se svým bandem. Už od prvních taktů úvodní písně Chci zas v tobě spát měl publikum "na lopatě", dav nechával odzpívávat dlouhé pasáže a skvěle vystavěný setlist písní mu zaručil od začátku do konce takový ohlas, že mu nemohla konkurovat žádné zahraniční kapela. Finále s trojicí Amerika, Černí andělé a Troubit na trumpety by se nám líbilo bylo pak pravděpodobně naprostým vrcholem celého letošního ročníku, a to ještě před jeho druhou polovinou.
Naopak jasným zklamáním bylo vystoupení Natachi Atlas. Kdo se těšil na taneční etno groovy, mohl být až zaskočen zcela akustickou sestavou s houslemi, cellem a klavírem, s absencí jakékoli elektroniky. I díky pozdní hodině se prostor amfiteátru rychle vylidňoval a dnes už nijak překvapivé podání písní znělo příliš komorně, spíš klubově, než jako vhodné pro největší festivalovou scénu.
Těm nejvytrvalejším se dostalo energické závěrečné tečky v podobě Jasné páky a divoké party britského DJe Scratchyho. "Páka" s Davidem Kollerem i Petrem Vášou proložila letité jistoty několika novými písněmi, a Scratchy, pravidelný účastník festivalu, namíchal energy-drink hlavně z šedesátých let. Končilo se až nad ránem.
