Ve své druhé letošní polovině Trutnovský festival opět dokázal, že i když se sem jezdí hlavně za atmosférou, vždy tu lze narazit i na vynikající vystoupení v širokém záběru žánrů. A že podléhat stereotypům je tu ošidnější ještě více než jinde.
Sobotní odpoledne se probouzelo pozvolna a stejně pozvolna se scházeli i posluchači - skupiny hrající v časnější dobu tak musely posluchače - jejichž počet byl navíc zlomkem účasti na večerních koncertech - doslova burcovat z letargie. Rozverní The Tap Tap, pohodářské Švihadlo i osvědčení Sto zvířat, na které se publikum konečně dostavilo ve větším počtu, s tím ovšem neměli problém.
Na druhé scéně mezitím své křehké poselství předávali Monika Načeva a Justin Lavash. Zazněly především písně z letošní desky Milostný slabiky, a ačkoli komorní set nesedl každému, ale věrné jádro dávalo najevo víc než spokojenost dost důrazně.
Ve stanu, nesoucím už od loňska jméno Ivana Martina "Magora" Jirouse zase nebývalý ohlas sklidily dopolední debaty. Ať už se jednalo diskuse k filmům o odsunech sudetských Němců, vzpomínky Františka "Čuňase" Stárka na historii tuzemského undergroundu nebo nedělní debatu o korupci, vždy šlo o zajímavé informace a výměny názorů, prozrazující svobodnou atmosféru.
Jiří Schmitzer, patřící k pravidelným účastníkům, přestože jen lovil v bohatém archívu svých letitých písní, opět nemusel o přízeň publika bojovat ani minutu. A i když některé jeho historky už jsou jen opakovaným vtipem a jeho předčasné ukončování písní či určité zmatkářství jen otřepaným koloritem, pořád jeho mnohé skladby působí nadčasově a zábavně.
Ozdobou sobotního podvečera ve stanu se stal blok vzkříšené legendy brněnského undergroundu, formace Odvážní bobříci. Bez ohledu na skvělý černý humor, bylo zajímavé sledovat, jak někdejší útočné a nekompromisní skladby jsou dnes už jen roztomilé svým neumětelstvím a nikdo z posluchačů nemusí řešit, že v osmdesátých letech, kdy vznikaly, byly ze všeho nejvíc někdy sarkastickým, ale často jen chmurným odrazem reality.
Svěží vítr přinesli Please The Trees. Jejich proplouvání mezi příjemnými, téměř až poprockovými polohami a divokou psychedelií s vazbící kytarou bylo nejen pestré, ale i dynamicky výtečně vygradované. A "výlet" frontmana Václava Havelky několik set metrů mezi publikum, bude jistě pro některé ze zúčastněných silným zážitkem ještě dlouho po festivalu.
Dobrý ohlas mají na festivalu tradičně melodické punkové skupiny, vycházející ze sedmdesátých let, které sice nejsou ani ničím nové, ani jakkoli překvapující, ale pro oddech a relaxaci fungují dobře. Ať už to byly The Fialky v sobotním podvečeru nebo v neděli N.V.Ú. či slovenské Iné Kafé, na rozdíl od jiných festivalů, se jejich členové dočkali stejně nadšené reakce jako na striktně punkových přehlídkách.
Stejné publikum ovšem do posledního místa zaplnilo stan při estrádě dua Čokovoko. To se představilo ve výborné formě, dámy si užívaly své úchylné tanečky, v komentářích nešetřily nikoho z kolegů (zazněly tak invektivy třeba na Debustrol či reggae na hlavní scéně), a vůbec hýřily svým typickým humorem. Nemenší nadšení vzbudili i temní a úderní WWW. Jejich festivalové spojení s bubeníkem Pavlem Fajtem zafungovalo i tentokrát, a nervní atmosféra i texty, podpořené razantními a členitými rytmy, vyvolalo po právu velmi dobrý ohlas a navíc nemělo problém dobře zapadnout i do festivalové uvolněné "hippie" atmosféry.
Tu podpořil i set Juliana Marleyho, dokazující, že jablko nepadlo daleko od stromu. Jestliže reggae jako žánr je známé velmi úzkými mantinely, spolu s bezchybně šlapající kapelou mu přesto syn slavného otce dokázal vdechnout nemalou energetickou injekci a dokázat, že ani celý koncertní blok v prakticky jediném rytmu, vůbec nemusí být nudný.
Což bohužel neplatilo o německých praotcích pop-punku Toy Dolls. Jejich estrádní blok bavil jen chvíli a pak už byl jen zoufale stejným opakováním dávno známých klišé, punkového šklebení a recyklovaných melodií. A nezachránila to ani konfety metající děla. Jak poznamenal jeden z techniků: "Takoví punkoví Maxim Turbulenc."
Jasnou hvězdou sobotního večera se tak stal Rachid Taha. Jeho set od začátku do konce přímo sršel energií a rockový drive, popově vstřícné melodie a orientální příchuť afrických i arabských nápěvů dohromady vytvořily dokonale vyváženou směs na pomezí world music a evropské tradice. Přirozená divokost, muzikantství a naprosto soustředěné nasazení dělalo divy. A aplaus tomu i odpovídal.
Neděle se letos nesla v poněkud slabší programové nabídce, jen občas protknuté perličkou v podobě třeba nadmíru příjemného bloku Vladimíra Merty, který se u letitých a osvědčených skladeb nechal doprovodit folk-rockovou kapelou Hromosvod. Kdo naopak vzpomínal na tradici buzení s brutálním hlukem Boron, mohl letos být uspokojen s neméně hlučnými Debustrol.
Právě střídání žánrů, otevřenost jakékoli hudbě a svobodný duch ruku v ruce s jasným názorem, dělá z trutnovského festivalu místo, které stojí za to navštívit. A letošní ročník, který ve finále uzavře Mňága a Žďorp a pohrobek legendárních amerických punkerů Marky Ramone, v tom nebyl jiný.
