Svoboda v hudbě je důležitá bez ohledu na žánry. Každý, kdo najde odvahu se k ní postavit bez ohledu na to, že dělat věci zavedeným způsobem je nejen pohodlnější, ale většinou posluchačů přijímáno daleko vstřícněji, si zaslouží obdiv a úctu. A není vlastně důležité, jestli už má kus cesty za sebou a nebo právě znovu začíná.
Caine: Nadosah (Sisyfos rec.)
http://www.caine.wz.cz/index.php
Zdaleka nejen příznivci a posluchači plzeňské letité party Znouzecnost vědí, že její členové mají i další boční projekty, kde zužitkovávají své autorské puzení. Je to i případ bubeníka, kterému už léta nikdo neřekne jinak než Caine. Paralelně své spády ukájí jako písničkář (již delší dobu je i členem volného sdružení Osamělí písničkáři, organizovaného Janem Burianem), a jeho sólová tvorba rozhodně v konfrontaci s mateřskou kapelou nepůsobí jako popelka. Důkazem může být i jeho čtvrté album.
Začátek ještě může zviklat svou rozpačitostí - dvě křehké sympatické miniatury Zapomněla jsou poněkud divoce odděleny křečovitou skladbou Instrumentálka, která nejenže má nelogicky text, ale především je aranžována v duchu značně schematického, tisíckrát omletého bigbítu s rádobypunkovou tvrdostí. Navíc se pokouší o humor, což se jí evidentně nedaří. Trošku odrhovačkově působí i následující trojice, kde doprovod válcuje vlastní písničky, ale počínaje další písní-zkratkou Všeho dočasu začnou růžky vystrkovat už jen samá pozitiva.
Caine je silný v hrátkách s češtinou, při kterých pracuje s fonetikou i zvukomalebností, poetikou slov i kontrastem jejich významů. Prosté věci, jako je svoboda, víra či pozitivní přístup k životu, pak do vydařených textů propašovává nenásilně a ještě mu zbývá energie na řadu postřehů a ocenitelných myšlenek. Svědčí mu tak mnohem víc sólová poloha. Ale i když v dalších písních zaznívá k jeho pěvecky neumělému, svou upřímností však stoprocentně uvěřitelnému a přirozenému projevu aranžérsky i nástrojově složitější doprovod, dominantní roli si už vzít nedá. Přesto však je mnohem silnější v křehkém, intimním a skromném podání než v (díky tomu, s jakou kapelou hraje) očekávaném dryáčnictví.
Album Nadosah plzeňského písničkáře svým pojetím tak trochu tlačí z polohy folkového sólisty do role frontmana folk-rockové kapely, ale díky tomu, že má co sdělit a zároveň nepropadá pocitu mesiáše sdělujícího historické pravdy, i to na nové desce Caine ustojí nadmíru dobře. Stejně jako dokáže ukorigovat míru patosu, který by zrovna jemu mohl snadno zlámat vaz. Díky tomu je přesvědčivý a za pomoci zdařilé produkce Přemysla Haase přihodil na hromádku českého folku další desku, u které - pakliže vás tento druh hudby oslovuje - by bylo vážně škoda ji přejít s nevšímavostí.
Sato-San To: Salep (Indies Scope)
http://bandzone.cz/satosanto
Název experimentálního tria Sato-San To i po téměř třech letech existence zůstává ve všeobecné povědomosti daleko za pověstí všech zúčastněných. Jeho členové Jaromír Honzák, Oskar Török a Thom Herian jsou bez debaty muzikantské pojmy už delší dobu. Není divu, že Sato-San To, další z jejich mnoha projektů, s přehledem zvítězilo v soutěži Colours Talent a v závislosti na tom vydalo své druhou nahrávku. Eklektický mix jazzu, tanečně laděné elektroniky a absence strachu objevovat z něj dělá zajímavý objekt pro všechny, kteří jsou znechuceni z toho, jak nemalá část české jazzové obce svou konzervativností zůstává stále vězet v hluboké minulosti.
Už od úvodního, etno laděného Intra je jasné, že otevřenost nejrůznějším vlivům je tu na prvním místě, ale mnohem zásadnějším prvkem, na kterém nahrávka stojí, je muzikantská afinita a cit pro vzájemnou spolupráci. Právě v interakcích mezi třemi póly vznikají nejen potřebná napětí, ale i zdroj nálad. Muzikantství a instrumentální schopnosti tu nejsou nástrojem exhibice, ale prostředkem k celkovému výrazu, podstatou však nikoliv cílem.
Ačkoliv impulsem k albu bylo vítězství v talentové soutěži zaměřené primárně na world music, vlivy různých kultur tu jsou spíš okrajové a působí jen jako koření. Dominující je jakási tajuplnost, vznikající vzájemným pnutím na sebe vrstvených zvuků, temných basových linek a až minimalisticky působících šamanských rytmů. Výslednou podobu určuje Oskar Török, střídající klávesy a trubku. Zatímco klávesové pasáže nabízejí až ambientní relax, ty části, kde je ve středu dění trubka, dostávají až energetické výboje Milese Davise.
Nujazzový koktejl, tak jak ho Sato-San To nabízí, je v intencích místní scény rozhodně osvěžením. Zábavnější je tehdy, když se uvolní a začnou v něm více probleskovat chuti zkoušet to jinak, zatímco na opačném pólu je tendence sklouzávání k žánrovým klišé - ať už drum'n'bassovým ve skladbě Mahatma nebo tradičně jazzovým v Projekt X. I tak je ale tenhle nápoj, který je oproti skutečnému Salepu naštěstí mnohem méně přeslazený, "docela dobrý pití".
