Vydávat album v mladistvém věku je vždy snazší než v tom pokročilejším - a nejen kvůli přicházejícím nápadům. Skutečně nová nahrávka kohokoli, komu je více než padesát let, bývá dost často primárním vítězstvím nad sebou samým. A vůbec nevadí, když v tom "mají prsty" i spolupracovníci: jejich výběr je totiž také výpovědí.
František Segrado: Segrado (Kudykam) http://www.clickmusic.cz/cs/interpreti/segrado/alba/segrado
S úmyslem na to vydat Františku Segradovi jeho první sólové album v téměř až důchodovém věku, přišel Michal Horáček. A také vše zorganizoval, dodal texty a nahrávku posléze vydal. Původně to sice vypadalo jako trošku svéhlavý nápad, ti bez hudebního rozhledu se posměšně ptali: "Kdo to je, ten Segrado?", ale mnohem větší překvapení nastalo, když se nahrávka usídlila mezi nejprodávanějšími tituly, a v počtu prodaných kusů předstihla i výrazně zavedené kolegy.
Segrado, kdysi frontman kapely Dobrohošť, později pak Veselá bída, je na hudební scéně známý přes čtvrt století. Nabyté zkušenosti se odrážejí i v aktuálních v písničkách navzdory výrazně odlišnému rukopisu autorů: Mocný hlas vládne takovou uvěřitelností, jakou tvorba spojená se jménem Michala Horáčka už několik let neměla, přirozeným respektem a procítěností. Jen uhlazenost občas vyvolává divadelní dojem; trocha víc syrovosti by určitě znamenala pestřejší vyznění. Ale možná právě sametová vemlouvavost stojí za zvýšeným zájmem i mezi těmi, kteří interpretovo jméno do seznámení s nahrávkou nezaregistrovali.
Instrumentální hvězdy, jakými už jsou hráč na cokoli strunné Josef Štěpánek, bubeník Miloš Dvořáček nebo basista Martin Lehký, stojí za špičkovým provedením i citlivým doprovodem. A spolu s pestrou sestavou autorů, mezi kterými nechybí kromě medializované poslední skladby Petra Hapky, příspěvků od "trabandity" Jardy Svobody, slovenské legendy Andreje Šebana, zúčastněných Josefa Štěpánka a Lenky Nové i několik coververzí od tak vzdálených tvůrců, jakými jsou Billy Joel či Tom Waits.
Deska si sama dává přívlastek "rodinné album" a je to přesné: je nadčasová i schopná oslovovat napříč generacemi. Má v sobě i to, co chybělo posledním deskám dua Hapka & Horáček nebo lyrikálu Kudykam. Proplétá se šansonem, barem nasáklým jazzem, folk-rockem a pochopitelně i folklórem, který je Segradovi celoživotní inspirací. Vyzrálé písničkářství se tu pojí se srozumitelnými zpověďmi, schopnými oslovovat. František Segrado zkrátka vypráví a kdo má zájem poslouchat, má co.
Segradův debut patří k oněm silným albům roku 2014, které se nejspíš neobjeví v nejrůznějších výročních anketách, ač by tam rozhodně patřily. Na jeho kvalitách to nic neubere a troufám si odhadovat, že k němu své slovo řekne čas. "Netoužím od něho slyšet nic nového, třeskutě chytrého... Jen něco hezkého," zpívá o panu prezidentovi. A všem, kteří se alespoň občas bez nového obejdou sám předává dárek, který je toho "chytrého" a "hezkého" vrchovatě plný.
Luboš Pospíšil & 5P: Soukromá elegie (Supraphon)
http://www.supraphonline.cz/album/86454-soukroma-elegie
Už je to dlouho, co chytil Luboš Pospíšil svůj druhý dech a obklopil se spoluhráči, kteří by mnohdy mohli být jeho dětmi. A dech mu dosud nedošel. Nekorunovaný král všech romantiků, kterému ale zároveň nečiní problém vemlouvavý šansonový projev ani classic-rocková či bluesová poloha. Letošní, už třetí album tohoto období a snad první, které vzniklo ve stejné sestavě jako to předcházející, to opakovaně potvrzuje.
Pospíšil jde na novince dál, zbytečně se neohlíží, ale přesto tu jsou jasné reminiscence na minulost: samotný název desky nebo Už vyplouvám, Karino jasně směřuje k písni Píši vám Karino z nejúspěšnější, skoro třicet let staré desky. Právě v ní zpívá větu, že je "odsouzen k životu", charakteristickou pro celou nahrávku. Navzdory primární romantice se totiž písněmi vine až překvapivý optimismus. Snad i za ním stojí kolektivní duch, prostor, který zpěvák ostatním členům 5P dává. Ty písničky nejsou ani novátorské ani nezapomenutelné svou výjimečností, ale příjemné k poslechu svou vyrovnaností i tím, jak nerezignovaly na výpověď.
Hodně se mluvilo o tom, že do stabilního týmu autorů tentokrát přibyl Michal Hrůza. Jeho poprockový Starý pár netrpí zbytečnou melancholií, ke které by téma svádělo, a docela dobře zapadá mezi ostatní. Snad to bude i díky tomu, že je z ostatních písniček jasně patrný Pospíšilův dnešní odstup i nadhled. Už to není jen ten zasněný, jakoby mimo realitu se nacházející epik, ale ten, kteří ve stěžejním textu zpívá, že je to "jen pokleslá poezie". A když se jinde objeví v refrénu spojení "starý DJ mladý songy hrál", je tak trochu i o něm.
Jestliže úvodní dvě skladby znamenají spíš jen naladění se na společnou vlnu, finálová trojice alba zachycuje kapelu i jejího frontmana ve skvělé, vyzrálé formě. A to natolik, že je potřeba si desku "chvíli" v uších otáčet, aby se jeden ujistil, že si to jen nenamlouvá, jak se té zdánlivě nesourodé partě podařila.
Nedovoluji si odhadovat, kolik podobná, v nejlepším slova smyslu konzervativní deska, osloví mladých posluchačů, ale by divné, kdyby si alespoň někteří z nich nevšimli toho, jak to kapelu spolu baví a s jakou lehkostí písničky plynou. Ti starší (pro které je tu třeba zjevný odkaz k Jethro Tull ve skladbě Tak navštiv bar) se zas mají možnost přesvědčit, že to stále funguje a nejde jen o hraní proto, "aby bylo na složenky". Ta vzájemná schopnost zpěváka a kapely si předávat impulsy je tu pořád silná, a dokud se nevytratí, bude to mít smysl.
27. prosince se o tom mimochodem lze přesvědčit na vánočním koncertu Luboše Pospíšila & 5P v pražské Malostranské Besedě, na jaře 2015 pak na druhé části turné k albu.
