V pouhých devětadvaceti letech se může pochlubit tím, že zpíval v nejslavnějších operních domech na světě. Úctyhodnou sbírku rozšířil nedávno Adam Plachetka vystoupením v prestižní Metropolitní opeře v New Yorku, kde se představil jako Masetto v Mozartově Donu Giovannim. "Vnímám to spíš jako začátek dlouhodobější spolupráce, než nějaký vrchol," říká v rozhovoru pro časopis TÝDEN celosvětově oceňovaný basbarytonista.
Jako malý hrál hokej a stejně jako spousta dalších kluků měl jeden sen: úspěšnou kariérou napodobit slavného útočníka Jaromíra Jágra. Nakonec ale všechno dopadlo jinak a hokejku vyměnil Adam Plachetka za noty.
"Hrát jako Jaromír Jágr mě vždycky lákalo, ale myslím si, že bych se jím nikdy nestal. Hvězdnou perspektivu jsem v tomto ohledu nikdy neměl, spíš bych uvízl někde v průměru," vzpomíná Plachetka, který nakonec propadl hudbě.
Jeho talentu si zpočátku nevšimli ani na Pražské konzervatoři, kam byl přijat pouze kvůli naplnění počtu chlapeckých studentů. "Kdybych tohle věděl na začátku, asi bych byl dost demotivován. A možná bych ke studium vůbec nenastoupil," říká sólista, který má nyní stálé angažmá ve vídeňské Staatsoper.
Za sebou má Plachetka mimo jiné účinkování ve slavné milánské La Scale, Deutsche Staatsoper v Berlíně nebo Královské opeře v Londýně. Naposledy vystoupil v Metropolitní opeře a podle všeho se bude do New Yorku vracet dál.
Je newyorské publikum v něčem specifické?
Nejpřekvapivější reakce pro mě byla ta na konci představení, kdy se většina publika záhy zvedne a utíká domů. Potlesk je intenzivní, lidé křičí, hodně se dávají najevo emoce. Jakmile jde ale opona poprvé dolů, všechno rázem skončí. Ani na jednom představení jsem nezažil, že by se opona zvedala a děkovačka opakovala.
Považujete měsíční účinkování v New Yorku, kde jste zpíval v Mozartově opeře Don Giovanni roli Masetta, za vrchol své dosavadní kariéry?
Nerad takhle škatulkuji, protože si myslím, že životní fázi, při níž jsem se pokoušel nasbírat co nejvíc důležitých divadel a vypracovat se na nějaký životopisný vrchol, mám už za sebou. Teď se snažím hodnotit představení podle kvality produkce, role, které mám, celkové spolupráce. Samozřejmě jsem rád, že jsem tam začal pracovat. Vzhledem k tomu, že role Masetta je menšího rozsahu, to ale vnímám spíš jako začátek dlouhodobější spolupráce než jako vrchol.
V květnu vám bude teprve třicet, ve vámi zmíněném sbírání divadelních scén do životopisu jste ale evidentně úspěšný. Domovskou scénu máte ve Vídni, vystupoval jste v předních operních scénách po celém světě, teď jste k tomu přidal představení v New Yorku. Máte se v tak mladém věku ještě vůbec kam posouvat?
Není klíčové, kde člověk zpívá, ale s kým a co zpívá. Jestli si například může role sám vybírat a určovat podmínky. Je spousta lidí, kteří na světových jevištích zpívají, ale pořád čekají na zavolání a berou takřka cokoliv. Pak je jenom několik těch, kteří si i na těchto scénách mohou vybírat. A když se jim role nelíbí nebo jim nesedí, tak ji odmítnout. Je to podobné jako třeba v hokeji. Můžete hrát v NHL, ale vždycky máte v týmu nějakou pozici a možnosti, kam se vypracovávat dál. Mít příležitost vystupovat na těch nejlepších jevištích je obrovské štěstí, protože právě tam máte šanci potkat se s nejlepšími interprety. A tohle se člověku může jen těžko omrzet.
V jaké pozici je teď Adam Plachetka? Čeká na zavolání, nebo si už může vybírat?
Vážím si toho, že třeba ve Vídni se mnou jedná vedení rovnocenně. Společně probíráme, jaké role bych si chtěl vyzkoušet a co bych si přál zazpívat. Na scénách, kde vystupuji nově, je to samozřejmě trochu jiné. Vždycky je důležité s nimi navázat vztah. Ale z jednání, která nyní vedeme v New Yorku, mám pocit, že by naše spolupráce mohla být v příštích letech podobná. Vlastně už teď se mohu s managementem bavit tak, že předkládám své vlastní představy a návrhy. Neznamená to, že by mně museli vyjít vstříc, nicméně taková atmosféra dává chuť do další práce.
Nastudujete roli, sehrajete se s orchestrem a zpěváky, představení prezentujete na jevišti. A pak vás to všechno čeká znovu - na jiné scéně, s jiným týmem. Nejste vlastně pořád tak trochu na začátku?
To je přesná definice mé profese. Pořád začínat. Víceméně je to ale zároveň věčná výzva, protože musíte neustále někomu dokazovat, že jste na daném místě oprávněně.
Celý rozhovor, ve kterém Adam Plachetka vypráví mimo jiné o svém dětství, manželství dvou zpěváků, českém vztahu ke kultuře a divadlu nebo situaci v Národním divadle, si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu TÝDEN, které je právě v prodeji.
