Hudební experimenty, tedy to, čemu se obvykle říkává alternativní hudba, nejsou ničím vděčným. Předpokládají posluchače, který se nespokojuje se "svým jistým", nestačí mu pěkná melodie a pár snadno zapamatovatelných rýmů. Posluchače, který se neřídí tím, co je zrovna módní a o čem někde napsali, že je právě progresivní. Není divu, že často živoří na okraji. Ale když svého posluchače najde a zuby koleček do sebe zapadnou, může se stát, že vznikne něco, na co pak obě strany i po letech vzpomínají.
Federsel & Mäkelä: An Evening with Federsel & Mäkelä (Polí 5)
http://bandzone.cz/federselmakela
Nahrávka společného setkání Tomáše Procházky alias Federsela (Gurun Gurun, B4, Radio Royal, Federsel, Handa Gote, Buchty a loutky…) a podobného finského nadšence Pasi Mäkely (Läski, Spermbankers) mi delší dobu unikala. Hravá, veselá a stejně tak vtipná jako zajímavá ve svém hledačství, je naštěstí tahle improvizační seance záležitostí zcela nadčasovou. V kuchyni nahraná kolekce dvanácti skladeb, "mísících neučesaný ambient s psychedelií, freak-outem a fragmenty dřevního blues a free jazzu" (citace vydavatele), znamená především pozvánku do světa fantazie.
Je veselé výsledek spolupráce poslouchat, ale ještě veselejší je představa, jak asi nahrávání probíhalo. Leccos napovídá i video z křtu alba nebo prostý výčet použitých nástrojů. Výsledná koláž zvuků, postupů, hlasů, samplů i útržků melodií dává až překvapivě soudržný celek, jakousi přepestrou mozaiku, kde se z jednotlivých, často už použitých, otřískaných a osamoceně nepotřebných dílků skládá zajímavý nový obraz.
Pasi Mäkelä hlasem připomene Captaina Beefhearta či Toma Waitse a projevem nezapře bluesové kořeny - ačkoli u pravověrných bluesmanů si toto tvrzení koleduje o lynč. V změti hudebních útržků, improvizovaného vršení nápadů i zcela svobodného hudebního blbnutí, působí samozřejmě i sebevědomě zároveň. A je to právě on, kdo povyšuje jinak jen těžko stravitelnou kaši na výjimečný ušní pokrm. Setkání s Federselem, milovníkem elektronického haraburdí a historických bicích automatů či obskurností všeho druhu bylo více než šťastné.
Vydáním tohoto alba opět maličký label Polí 5 ukázal, kam se u nás vyplatí směřovat za alternativní hudbou, a také znovu připomněl, že věnovat se hudebnímu experimentu neznamená dvacet let dělat totéž. Ve spojení s neobvyklým druhem humoru, který se sám o sobě na naší experimentální scéně vyskytuje v množství menším než malém (odrazilo se mimochodem i v hodně vydařeném obalu), lze tuhle desku považovat za opravdu nevšední záležitost.
Domácí kapela: Jedné noci snil & Live 1994/95 (Guerilla)
http://bandzone.cz/domacikapelabrabecalbrecht
V devadesátých letech byla Domácí kapela, projekt ex- bubeníka Plastic People Jana Brabce, osvědčenou jistotou. V následných letech se ale "zvrhla" do bezbřehého hledání, skákání mezi žánry, odmlk, znovuvzkříšení a permanentních personálních obměn. Aktuálně ji dokonce tvoří pouhé duo, ve kterém Brabce doplňuje bývalý basista skupin Pod Černý vrch a Už jsme doma Miloš Albrecht. Znovu vydané druhé album z roku 1996, doplněné řadou bonusů, představuje labutí píseň nejslavnějšího období.
První disk obsahuje nahrávku vydanou elitním a již neexistujícím vydavatelstvím Rachot / Behémót, remasterovanou a doplněnou skladbou Havran z dnes již raritního sampleru Újezd. Vyjma faktu, že nepamětníkům se tak dostává do ruky už léta prakticky nedostupný materiál, je zajímavé si na ní s postupem času ověřit nadčasovost, Brabcův dotažený hudební perfekcionismus i spojení v undergroundu získaných základů s potřebou uměleckého projevu, ovlivněného jak klasickou hudbou, tak artrockovými sedmdesátými léty.
Při naladění se na stejnou vlnu skladby fungují i po více jak patnácti letech a prokazují nezávislost na čase. Jsou hudebně ambiciózní, na rozdíl od debutu Domácí kapely zdaleka ne tolik svázané s někdejším Brabcovým angažmá v PPU, s důrazem nejen na hudební provedení, ale i třeba na úroveň a obsažnost textů. Na druhém disku reedici vydavatel doplnil dobovými koncertními nahrávkami. Nejenže dokumentují obměnu členů a nabízejí skladby v jiném provedení než na deskách, ale vytahují na světlo i dosud nevydanou píseň Hvězda.
Konfrontace (tehdy) staršího a novějšího materiálu v koncertním provedení ovšem prozrazuje i jeden nepříliš lichotivý fakt. Album Jedné noci snil je oproti předchozímu období dál v provedení, aranžích i kvalitě podání, ale co do nápaditosti, naléhavosti a síly vyznění, na rané úderné písně Havran a především Indiáni milujou hory pozdější materiál prostě nestačí.
Dvojdiskové připomenutí podoby Domácí kapely z poloviny devadesátých let připomíná důležitou kapitolu historie tuzemské nekomerční scény a hudební přístup, který se už dneska slyší zřídka. Bude zajímavé pozorovat, jestli zůstane jen u dárku pro pamětníky, a nebo zda dostupná nahrávka dokáže ovlivnit a stát se inspirací i pro novou generaci hudebníků.
