Předvánoční dvojitý křest
Zrní: Konce světa se nebojíme, jen se nám o něm zdá

Kladenská skupina Zrní se stále více dostává do podvědomí tuzemských posluchačů, na klubové mapě dobývá jedno místo za druhým, v létě se objevila na celé řadě festivalů, a na podzim jí vyšlo už třetí album, provázené příznivým ohlasem publicistů i fanoušků. Spolu s brněnskými Květy ho pokřtí v sobotu 22. prosince v pražském Paláci Akropolis.

Aktuální desku jste pojmenovali Soundtrack ke konci světa.  Řešili jste ho v kapele? Jak si ho představujete?

O nějaké konkrétní fyzické apokalypse se s klukama nebavíme. Nesdílíme obavy, že se blíží. Ale přijde nám zajímavé, kolik lidí se tématem případného konce světa momentálně zaobírá. Díky internetu je to nejspíš nejdiskutovanější konec světa v historii. Nevím, zda bylo dopředu k nějakému dni vysíláno tolik energie, jako k tomuhle, a už tenhle fakt asi udělá z onoho data 21.12.2012 dost zajímavý den. Mně, a často i houslistovi Honzovi, se ale konce světa zjevují ve snech. V takových vždycky všichni zdrhají, šílejí, včetně mě, ale pak se pokaždé někde zastavím a uvědomím si, že správně je se s tím smířit. V tu chvíli se pak cítím šťastně a volně.  Bůhví, třeba mi těmi apokalyptickými sny podvědomí říká úplně něco jiného, ale vybírá si zrovna tuhle formu.

A myslíte, že vše k tomu konci spěje, a nebo je to jen iluze?

O čem se bavíme hodně, je pocit nějaké probíhající transformace. Nám, stejně jako mnohým jiným v našem okolí i všude po světě připadá, že to, co teď prožíváme, je nějaký přerod, kdy jeden myšlenkový systém už je tak neudržitelný, že odchází a nahrazuje ho cosi jiného. Že mnoho lidí cítí, že způsob, jakým momentálně žijeme, nás nečiní šťastnými a je potřeba se "vrátit" k hlubším, ne tak materiálním hodnotám. K přírodě, k "běžným" maličkostem...

Předchozí album vám vyšlo na značce kolegyně Radůzy, to letošní jste si vydali sami. Proč ta změna?

Hlavním důvodem byl fakt, že do naší minulé desky Radůza investovala dost peněz. Chtěla nám vyjít maximálně vstříc, a když viděla, že k desce máme i knížku, která celý příběh doplňuje a rozšiřuje, trvala na tom (a my jsme byli samozřejmě rádi), aby to vyšlo se vším všudy. No a to nebyla vůbec levná záležitost. Vydání nové desky už tedy tentokrát nechala na nás, taky proto, že si letos vydávala vlastní DVD.

Desku jste poprvé nahrávali ve studiu zvukaře a producenta Ondřeje Ježka. Splnil vaše očekávání?

Nadmíru. Nebo vlastně, čekali jsme to, věřili jsme tomu, že to bude ONO. My jsme obě předešlé desky dělali bez producenta. A tentokrát už jsme moc chtěli někoho, kdo se na to podívá shora, kdo tomu dá nějaký kabát. Ondřeje jsme nejdřív museli ukecávat, protože se mu s námi moc dělat nechtělo. On má milion nabídek a vybírá si jen to, čemu fakt věří a co ho baví. Svými předchozími počiny jsme ho příliš nepřesvědčili, ale nakonec se povedlo ho "překecat". Ve studiu už to pak bylo skvělé. Ondřej je úžasně skromný, dobrý člověk. Je to indián a nadto strašně šikovný! Jeho podíl na desce je obrovský.

Zatímco na koncertě se prezentujete jako kapela kladoucí důraz na akustické nástroje, desku máte plnou elektronických zvuků snad ještě víc, než tomu bylo na jejím předchůdci.  Bude ten "duální paradox" pokračovat, a nebo se u nových písní budete snažit dosáhnou podobného vyznění, jaké mají na nahrávce, i na koncertech?

Neustále se nějak vyvíjíme. Duch, podstata a poetika zůstávají, ale přirozeně se posouváme s tím, jak přicházejí vlivy, mění se okolnosti, měníme se my. Elektroniky v naší hudbě přibývá. Malinko a pozvolna, ale přece. Bůhví, kam to půjde dál, možné je cokoli. Na koncertech se snažíme po zvukové stránce všechno hrát tak, jak to je na deskách. Pokud to samozřejmě lze. Takže toho paradoxu, o kterém mluvíte, si nejsme moc vědomí. Nicméně máme rádi, když je muzikant nebo kapela schopná zahrát dobře na živo, akusticky, venku, v hospodě. Na férovku, pěkně nahatá písnička na hrubo. My jsme na ulici začínali a je to v nás. A to je asi ta druhá, neelektronická složka, která nejspíš víc vyleze na našich koncertech, než na desce.

Co říkáte na to, že byla nominována jako "Album roku" hned v obou výročních cenách hudebních publicistů - tedy jak na mainstreamově pojatou Cenu Apollo, tak i alternativnější Ceny Vinyla?

No, úplně upřímně, nejdůležitější pro nás jsou ty nominace v tom, že se o nás víc ví, a že je to pomoc v cestě k tomu, abychom se hudbě mohli věnovat naplno a míň chodit do svých druhých prací. Samozřejmě nás potěšilo, že se lidem, kteří mají za ten rok a obecně naposloucháno až za hory, líbí náš výtvor. Máme radost, zas ze sebe nebudeme dělat Buddhy. Ale ono to, jestli je něčí deska nebo cokoli jiného, co vytvořil, dobré nebo ne, stejně cítí každý nejlíp sám - pokud je dostatečně sebekritický a soudný. Sami nejlíp víme, jestli jsme měli co říct a jestli se to říct povedlo, což se nám zatím vždycky potvrdilo i na reakcích posluchačů.

Spousta kapel dnes dává ostentativně najevo, že je názor kritiků nezajímá, že je pro ně důležitější  úspěch posluchačů. Jak to má Zrní?

Ono tím, že kritiky osobně neznáme, nevíme co to je za lidi po lidské stránce, tak by bylo bláhové si  brát jejich názor příliš k srdci. Víc vezmeme názor našich kamarádů a žen. Nicméně už ze stylu každé  recenze se dá vyčíst, jak ten či ten kritik uvažuje, jak do hloubky jde, jak se orientuje, jak vnímavý je. Nedá se to zobecnit. Názor některých kritiků je pro nás cennou zpětnou vazbou, některý jde mimo nás. Třeba já když si nějakou recenzi přečtu, tak vnímám, jestli to, co říká, ve mně nějak rezonuje. Když čtu nějakou výtku, pozoruji, jestli náhodou hlásek ve mně neříká: "Vidíš, von má pravdu, tim sis fakt nebyl jistej".  Nebo hlásek řekne: "Ne, tak za tim si stojim, takhle přesně jsem to chtěl". Obecně je pro nás ale daleko, daleko důležitější, jestli naše hudba mluví k "normálním" lidem. Jestli funguje přenos toho pocitu, o který nám jde.

Kromě zmíněného řadového alba vám letos vyšla ještě jedna deska - záznam hudby z představení Kolik váží vaše touha?, ve kterém hrajete přímo na jevišti k tanci skupiny VerTeDance. Nebojíte se, že vás bude všude plno a někoho třeba svou aktivitou odradíte?

Nad tím jsme nepřemýšleli. Prostě se letos urodily dvě desky a z obou máme radost, obě jsou pro nás jakýmsi duchem tohoto roku a nenahrát jednu z nich jenom proto, že by si někdo něco mohl pomyslet, to je na nás moc velký marketing. Ale klidně je možné, že na tom co říkáte, něco je. Někoho velmi pasivního můžeme naštvat. Ale nebojíme se. Strach je na nic.

Na křest alba jste si pozvali brněnské kolegy Květy, kteří jsou svým způsobem na tuzemských pódiích, ale i ve zmiňovaných cenách pro vás jednou z nejvýraznějších konkurencí. Proč jste si vybrali zrovna je?

To je taková úžasná souhra všeho. Ondřej Ježek jim natáčel desku hned, jakmile jsme dotočili my. Pak míchal desku nám, po nás zase Květům. Vůbec bych se nedivil, kdyby nám tam prohodil nějaké údery bubnů nebo tak něco. S Květy se máme rádi, pro nás je to v Čechách jedna z těch nejbližších, nejspřízněnějších kapel,  jak po lidské, tak i po hudební stránce.  A když jsme se takhle protnuli i u Ondřeje Ježka, řekli jsme si, že oba křty uděláme společně. "Jejich" brněnský i  "náš" pražský. To, že obě naše desky jsou teď nominovány v obou těch cenách svědčí nejspíš cosi o Ondřeji Ježkovi  A taky je to skvělé promo na ten společný křest teď v sobotu.

Jak ten večer bude probíhat? Prozradíte nějaká překvapení?

Důležitá informace je, že se začíná už v sedm. V Akropoli se musí na desátou končit, takže kdo se chystá, ať přijde opravdu včas. Nevím jak Květy, ale my zahrajeme všechny věci z nové desky i s hosty, kteří na desce vystupují, což jsou kluci dechaři, Karolína Kamberská a Ondřej Ježek. Desku pokřtí naše rodiče, na což se moc těšíme. Jen se k tomu koncertu se váže i jedna patálie. Společnost FAN, která pro Akropoli tiskne plakáty, totiž zcela bez našeho vědomí předělala náš plakát, a úplně z něj Květy vymazala! Takže po Praze visí plakáty bez Květů. Je to až k neuvěření, ale už s tím nic nenaděláme. Každopádně máme Květy moc rádi, na jejich účasti se nic nemění a těšíme se, že si spolu po měsíci zase zahrajeme.