V sobotu ve věku 74 let zemřel čelný představitel české pantomimy Boris Hybner. Legendární mim podlehl krátké náhlé nemoci. Hybner, který byl znám nejen příznivcům divadla, ale široké veřejnosti z televizních seriálů či skečů i filmových rolí a v posledních letech působil také jako vysokoškolský pedagog, poskytl časopisu INSTINKT v polovině února obsáhlý rozhovor po boku své dcery, populární herečky Vandy Hybnerové. On-line deník TÝDEN.CZ přináší záznam celého povídání. Pro lepší autentičnost jsme je ponechali v nezměněné podobě.
Dva klauni - otec a dcera. Oba mimové a herci, přesto k sobě dlouho hledali cestu. Dnes spolu hrají v seriálu a plánují společné představení. Spojuje je totiž silný smysl pro humor, kterým se podle jejich slov dají překonat všechny strasti života: osobní problémy i rakovina.
Poprvé jste se sešli před kamerou teprve nedávno. Jak k tomu došlo?
Vanda: Za to může náhoda. Loni v létě jsme v těch strašných vedrech jednou takhle seděli s režisérkou a několika hereckými kolegy před hospodou v přístavu, kde se natáčí seriál Přístav, když najednou přijelo pohřební auto, z něhož vystoupil pán a šel na pivo. A mě napadlo, že nám v tom seriálu vlastně chybí postava hrobníka. A tak se stalo, že táta dostal tuhle krásnou němou roli funebráka Františka Kukačky.
Boris: Ale asi se budu muset vzbouřit, protože tam vlastně nic nedělám. A já se nedokážu smířit s tím, že jsem neužitečný.
Vanda: A tak aspoň na place zlobí, neustále vymýšlí nějaké legrácky. Táta totiž nemá až takovou zkušenost s rutinou natáčení. To znamená, že když se opakuje záběr, tak herec musí například pokaždé položit hrneček na stejné místo. Ovšem táta vejde do místnosti, sundá si kabát a odloží ho vpravo na židli. "Stop, pojedeme ještě jednou." A táta vejde do místnosti, sundá si kabát a odloží ho na židli vlevo. A já jen vidím, jak se režisér u monitoru podrbe na hlavě, načež zastaví natáčení a řekne: "Borisi, nemůžeš hrát pokaždé jinak! Takže to pojď prosím vzít ještě jednou." Kamera, akce. A táta vejde do místnosti, sundá si kabát a hodí ho na zem...
Boris: Nemůžu si pomoct, nejde to jinak.
Vanda: Ale ono je potřeba, aby v tom šíleném tempu, v jakém se podobné seriály točí, byla nějaká brzda, která by lidem připomněla, že to není fabrika. Tím pádem mají tátu ve štábu rádi. Ženy ho milují, protože je gentleman, muže zase baví, že je vždy v dobré náladě a nikdy si na nic nestěžuje. Navíc je s ním skoro pořád sranda.
(V tu chvíli Boris vyndá z tašky dva pingpongové míčky spojené šňůrkou, jeden strčí do pusy, takže ten druhý mu visí z úst jako obří slina, načež se na nás dva líbezně usměje.)
Vanda: Takže asi takhle. Já vlastně tátu jinak než v ironii a humoru neznám.
Boris: Nejspíš jsem přišel na svět proto, abych čeřil vodu, protože zčeřená voda je mi milejší než stojatá.
A jak vaše věčné legrácky snáší vaše okolí?
(Boris místo odpovědi vyndá z tašky dvě plastové oči, jedno si strčí do pusy a druhé nabídne Vandě, která zavrtí odmítavě hlavou.)
Vanda: Řekla bych, že někdy lze tátův humor nazvat nesnesitelným, zejména v každodenním provozu. Já s ním sice v jedné domácnosti nežiju, ale dovedu si představit, jak to asi vypadá, když tátova žena Lucie spěchá ráno v šest do práce a on se rozhodne čeřit vodu.
Boris: Někdy je to na facky. Zrovna dneska ze mě Lucie málem dostala mrtvici. Ale ještě když se obouvala, tak se smála - prostě jsem ji dostal.
Vanda: A pak mi vždycky telefonuje z auta: "No, tak konečně se mi podařilo dostat z domu."
Boris: Lucie je báječná ženská, ale Vandina maminka, moje první žena, která byla taky ohromně báječná...
Vanda: ... ta by se teď hodně zasmála, kdyby tohle slyšela.
Boris: Ale ona byla skutečně báječná ženská, akorát byly dvě: Jekyll a Hyde. A Hybnera si namluvila ta jekyllovská část, nicméně časem zvítězila ta hydeovská, jak se to tak někdy stává malířům, kteří celý život stojí sami před obrazem. A i když měla úžasný smysl pro humor, tak jí postupně moje legrácky začaly lézt na nervy, až jsem jí nakonec lezl na nervy celý.
Byl jste jako dědeček vůči Vandiným dcerám jiný?
Vanda: Tak zaprvé dcery nikdy žádného dědečka neměly, měly jen Bobu - u nás se neříká dědeček, ale Bobo. A táta byl vždycky natolik svébytná bytost, že nikdy nedělal mezi členy rodiny žádné rozdíly. Rozhodně se ke mně nebo k mé sestře Lence nechoval jinak než ke svým vnučkám nebo ke svým dětem, které má s Lucií. Ve všech případech platilo a platí: kdo chce Bobu vidět, ten si ho musí najít.
Boris: No, není ta moje rodina krásná chumelenice Vanda: A mě ze všeho nejvíc pobavilo, když se tátovi před čtrnácti lety narodil Max. Tenkrát mi zavolal a oznámil: "Tak si představ, že jsem se stal otcem!" (Přichází servírka a přináší nápoje. Boris si zakryje polovinu obličeje šálou, podívá se na ni a zašklebí se, což dívka opětuje profesionálním úsměvem.)
A takhle rozverný byl vždycky?
Vanda: Obávám se, že čím je starší, tím je to horší.
Boris: A čím je to horší, tím víc je to třeba sypat z rukávu. Je zvláštní, že čím je člověk starší, tím víc se vrací k dřevní část svého života...
Vanda: To je která?
Boris: To je hrozné, jak jsou dneska ty děti nesečtělé.
Vanda: Tím jsi mi ovšem pořád nevysvětlil, co je to dřevní
Boris: Nejranější, starodávné.
Vanda: V tom případě nemohu říct, jestli takový byl i v mých dřevních a jeho podřevních dobách, protože tehdy to žádná idyla nebyla. Táta byl beatnicky rozevlátý, věčně hledající, zoufalý a sebedestruktivní.
Boris: Byl jsem společenský šplhoun, který na společenském žebříčku šplhal dolů.
Vanda: Rozhodně jsme v časech mého dětství nedělali žádné hopsa hejsa.
Boris: My jsme se vzájemně objevili až později.
Vanda: Vlastně jsme se skamarádili až někdy v mých dvaceti, kdy jsme se začali objevovat přes divadlo. Já jsem po absolvování fotografie na grafické škole v Hellichovce, což byly zase geny po mámě, která je malířka, ještě vystudovala pantomimu na čtyřleté konzervatoři pro pracující. Nějak jsem si tehdy v pubertě řekla, že když člověk o toho tatínka stojí, tak by se mu měl ukázat v tom, v čem je on tak dobrý. Postupem času mě divadlo taky okouzlilo, navíc můj první kluk byl mim, takže jsme nakonec spolu připravili v Branickém divadle několik autorských celovečerních představení, na které jsem tátu pozvala, i když on už si to nepamatuje. Ale teď bude tvrdit pravý opak...
Boris: Samozřejmě že si to pamatuju. Všechno si pamatuju. To byla moc krásná představení. 
Vanda: Jedno se jmenovalo 1 + 1 první kategorie a bylo to velmi existenciální představení o dvou lidech žijících v malé kostce.
Boris: Tak to si nepamatuju...
Vanda: A takhle nějak jsme se k sobě plíživě začali dostávat. Možná i proto jsme dnes daleko víc kolegové než otec a dcera. Rádi se vidíme, moc rádi si spolu povídáme, ale nebudu přece tátovi volat, že mi kape kohoutek. Stejně by mi ho nepřijel opravit.
Boris: To se mýlíš. Přijel bych, celou problematiku bych pojal velice filozoficky, což znamená, že bych ti vysvětlil, co v běhu světa znamená, když kape kohoutek, načež bych odjel a kohoutek by kapal dál.
Vanda: A takhle nějak se u nás řeší vážné věci. Občas se sejdeme, protože bych s tátou potřebovala probrat něco závažnějšího, ovšem táta si třeba jakoby osolí čaj, všichni se zasmějeme a můj problém se odsune na později. A mně to kolikrát umožní se na svoje trable podívat z odstupu a nakonec celou situaci přehodnotit a zjistit, že to vlastně není zas tak strašně závažné - koneckonců skoro všechno lze zhlehčit. Zkrátka jako v absurdním dramatu. Záleží jen na úhlu pohledu.
A jak jste potom přijali, když byla Borisovi diagnostikována rakovina tlustého střeva?
Vanda: Samozřejmě že byly momenty, kdy jsme byli všichni vyděšení.
Boris: Zejména na začátku to byla pecka!
Vanda: Ale i v tomhle případě se tátovi zase velmi brzy vrátil humor.
Boris: Humor je totiž nejlepší způsob, jak od sebe odstrčit všechno nežádoucí. Ať už je to rakovina, nebo socialismus, všechno lze s humorem vykázat do patřičných mezí.
Vanda: To už je taková naše česká nátura: jakmile je něco tak komplikované, že by nám to mohlo přerůst přes hlavu, tak si z toho český člověk začne dělat srandu.
Boris: To je tajemství našeho pudu sebezáchovy. A v naší malé zemičce mezi Západem a Zapadákovem se to ani jinak dělat nedá. Už nevím, kdo řekl kouzelný bonmot, že plovací vestou života je lehkomyslnost. A v našem těžkomyslném světě je lehkomyslnost prakticky nezbytná.
Nakolik myslíte, že Borisovi tahle nemoc změnila život?
Vanda: Myslím, že moc ne.
Boris: Samozřejmě že změnila. Odoperovali mi kus tlustého střeva a dnes mám na břiše vývod. Jsem stomik, jak se tomu odborně říká. A i když moje báječná žena Lucie tvrdí, že jí je jedno, kde mám jakou díru, tak je to něco, s čím se člověk musí nejprve naučit žít. Chvíli to trvá, ale pak to začne brát, jako by si čistil brýle. Rozhodně to nesmí vnímat jako nějaký handicap. A pokud to vnímá jako handicap okolí, pak je to jeho problém, nikoli daného stomika.
Vanda: Nikdy nezapomenu na svého dědečka z matčiny strany, který mě někdy ve dvanácti vzal na prázdniny do Bulharska. A jednou jsme jeli na výlet do města Burgas - hodinu vestoje autobusem plném Bulharů, kde bylo snad padesát stupňů. Dědečkovi, kterému by lo tenkrát přes sedmdesát, se stala střevní nehoda - nemohl to nijak ovlivnit, prostě se to stalo. A já tam stála za tím chudákem dědou, který tak strašně smrděl, rozhlížela jsem se po lidech okolo, a jak jsem byla na prahu puberty, tak jsem se za něj strašně styděla. On se ke mně otočil, nádherně se usmál a řekl mi: "Vandičko, to je přece detail." A měl pravdu. Na další zastávce jsme vystoupili, on si převlékl trenýrky, ty špinavé si vymáchal v kašně na náměstí a šli jsme na prohlídku města.
Boris: No, samozřejmě, vždyť se nic neděje. Mně se přesně to samé stalo včera. Měl jsem pocit, že v tom pytlíku u boku mám plynnou část, což se řeší tak, že se otevře uzávěr, na pytlík se lehce zatlačí, plyn vyvane, závěr se zacvakne a je to. Jenomže ona to byla část spíše kapalná, dost podobná segedínu. No, co se dalo dělat - stalo se, stalo. A protože jsem se vracel domů a musel vystřídat metro, tramvaj a autobus, tak jsem si to krásně užil.
Jak v takových situacích reagujete?
Boris: Jedině humorem. Otočíte se na někoho okolostojícího a zeptáte se: "Promiňte, ale já tady cítím strašný smrad - vy rovněž " Načež se začnu nápadně rozhlížet, kdo by toho mohl být příčinou... Jsou ovšem situace, kdy tahle metoda nefunguje - zejména pokud jste v místnosti pouze dva. Pak nezbývá než si říct: "Vždyť je to jenom detail."
Vy jste stejnou nemoc zažila i u své maminky. Jakým způsobem tuhle situaci zvládala ona?
Vanda: Mámu to potkalo asi rok po tátovi. A ženy obecně se dokážou s bolestí nebo jakýmkoli neduhem vypořádat, když ne statečněji než muži, tak určitě samostatněji. A řekla bych, že i ona tu nemoc odmítla podobným způsobem jako táta. Zkrátka se rozhodla, že její život byl tak komplikovaný, těžký a prosáklý tolika různými zážitky, že by bylo dost trapné, kdyby ho měla banálním způsobem ukončit nějaká debilní nemoc.
Boris: To je přesně ten způsob, jak podobnou nemoc zahnat na útěk.
Vanda: Jako tvář Avon pochodu sice hlásám, že prevence je základ, ale zároveň si myslím, že nejdůležitější je náš styl života. A jelikož jsem přesvědčená, že většina nemocí pochází ze stresu, tak je důležité uchovávat si za všech okolností smysl pro humor, protože humor je antistresový lék.
Boris: Každá nemoc je důsledkem nerovnováhy organismu i psychiky a humor je tím, co nám pomáhá tu rovnováhu získat zase zpět.
Když tak poslouchám, jak krásně se doplňujete - nelákalo by vás vytvořit společné klaunské představení
Vanda: Jednou ho uděláme.
Boris: Ale to by Vanda nejdřív musela přistoupit na moji nabídku, což odmítá.
Vanda: To není pravda, já akorát odmítla tvoji nabídku hrát v představení s názvem Smrt si jde pro klauna. Prostě tě nechci mít na svědomí!
