Dohraje-li či definitivně dozpívá kdejaký televizní kašpar, panáčkují česká média kolem jeho figurky s morbidní celostránkovostí. Umře-li skutečný hrdina, který za vlast nasazoval krk a riskoval v dobách, kdy šlo nejen o čest, ale především o život, následuje sotva pár novinových řádek, ne-li ubohé mlčení.
Tak tomu bylo i v případě plukovníka Jiřího Poláčka, který byl pohřben na konci dubna. Ročník 1913, jeden z posledních kolínských Židů, před válkou vynikající český boxer v lehké váze, za druhé světové války účastník zahraničního odboje. Přežil potopení lodě Patria, bojoval u afrického Tobruku v Klapálkově oddíle a pak se stal příslušníkem RAF, když jako střelec létal u 311. čs. bombardovací perutě ve Velké Británii a účastnil se ze vzduchu spojeneckého vylodění v Normandii. A po roce 1948 z rozhodnutí bolševických aparátčíků putoval rovnou ke krompáči.
Ze svých životních "houpaček" si rád dělával legraci, o zásluhách nemluvil, dramata svého osudu popisoval věcně a stroze, jako by šlo o běžný zápas v ringu. Avšak když přišla řeč na holocaust a utrpení jeho souvěrců, hlas se mu zlomil a Jiří Poláček popisoval, jak se po válce vrátil domů, ale nikoho ze svých už nenašel, všichni skončili v Osvětimi. U nich doma bydlela úplně jiná rodina, která dostala byt přidělen prý za zásluhy o vítězství nad nacismem. "Nemělo cenu se tam dál producírovat," popisoval později "bylo vidět, že o můj návrat nikdo nestál."
A jak se v Čechách o smrti statečných a hrdinů vlastně dozvídáme? To když se nemůžete dovolat, a v telefonním seznamu si proto najdete spojení na souseda, který vám suše řekne: "Jo, souseda tudle vynesli v rakvi." Anebo se vám vrátí dopis s poznámkou pošťáka: "Adresát zemřel." Tak jsem se minulý týden dozvěděl o smrti brněnské dámy Milady Všetičkové, ročník 1916, jedné z nejtišších a nejpokornějších žen, jaké jsem kdy poznal. Svůj osud nesla heroicky a zároveň jaksi neokázale. Přitom její životní příběh je téma na rozměrnou baladickou poemu.
Dcera prvorepublikového poslance Malého právě začínala studovat učitelský ústav, když se seznámila s generálem Bohuslavem Všetičkou, o dvaadvacet let starším mužem sportovní figury a slavné legionářské minulosti. Láska, maturita a vytoužená svatba. Jenže to by se nesměl psát prosinec 1938. Za necelé tři měsíce přišla okupace a manžel se za tichého souhlasu novomanželky zapojuje do odbojové organizace Obrana národa, ve které zaujímá místo nejpřednější - velitele pro celou Moravu. Sled událostí je děsivě přímočarý: narození dcery Zlaty, gestapo neúspěšně hledá generála Všetičku, který se s pomocí manželky skrývá, druhé těhotenství paní Milady, zatčení generála Všetičky, narození syna Aleše, který za čtyři měsíce umírá, poprava generála Všetičky a za několik let i smrt dcerky Zlaty.
Paní Všetičková už se nikdy nevdala, její pouto k manželovi bylo vzácně pevné a osudové. Zůstala sama uprostřed Brna jako na nějakém pustém ostrově, snad pouze práce v univerzitní knihovně ji vytrhovala z přízraků minulosti. A stále se jí vracely otázky: "Setkám se se svými mrtvými? A poznají mne, když už jsem stará a trouchnivá, a oni umřeli tak mladí a krásní? Budou se ke mně vůbec hlásit? A kdo se postará o hrob mého muže, když už nikoho nemám?"
Když jsem o Vánocích odjížděl z návštěvy u paní Všetičkové, ohlédl jsem se. Vzpřímená dáma mává z okna garsoniéry v obrovském brněnském paneláku a přitom čeká na posmrtné setkání. Smrt si chodí kolem, do jiných pater, a na ni jaksi zapomíná...
Dnes už tedy na svoje trýznivé otázky odpověď dostala. Zbývá pouze zodpovědět tu poslední - zda národ či přímo město Brno splatí svůj dluh generálu Všetičkovi a postará se o jeho hrob.
Autor je básník a rozhlasový redaktor
