Jsem sběratel vět, říká Vratislav Maňák, držitel Ceny Jiřího Ortena

Vratislav Maňák vyhrál se svou knižní prvotinou Šaty z igelitu Cenu Jiřího Ortena - ocenění za literaturu pro mladé autory. Porotci na jeho souboru povídek ocenili hlavně "dovednost úsporného psaní, které nezjednodušuje, ale míří ke dřeni". O tom, kde bere nápady pro svoje melancholické povídky, kde hlavním motivem jsou peripetie mezilidských vztahů, i o tom, proč v jeho příbězích převládají ženské hrdinky, promluvil v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ.

Kde bereš inspiraci pro svoje psaní?

Já jsem takový sběratel vět. Stačí mi málo, stačí mi podnět jedné věty, jednoho slova, který slyším na ulici, úryvku písňového textu, melodie, která ve mně vzbudí nějakou atmosféru. To vše se potom ve mně rozbíhá v  koloběhu příběhu - prozatím jen v hlavě - a z toho potom vznikají povídky.

Zmiňoval jsi písňový text. Jak je pro tebe hudba při psaní důležitá?

Naprosto zásadně. Když píšu jednotlivé povídky, vytvářím si k nim vlastní hudební alba, dá se říct soundtrack, který mi pomáhá dostat se do nálady příběhu, pomáhá mi gradovat zápletku ve chvíli, kdy je to nějaká dramatická hudba. Jako když se díváš na film a ve vypjaté situaci hraje melodie, která to napětí ještě podpoří. Když jsem psal povídku Mámení prvního valčíku, což je zasněný a mlhavý příběh o dvou sestrách, které věčně čekají na svého ctitele, poslouchal jsem soundtrack k Hodinám od Philipa Glasse.

Kde jsi přišel ke svému nadčasovému - až staromileckému - situování povídek?

Cíl mých povídek je rozkročit se v čase; aby se jednotlivé povídky mohly odehrávat ve více než jednom konkrétním prostředí, jednom konkrétním místě a hlavně jedné konkrétní době. Řekněme, aby působily nadčasovým dojmem. Právě proto se v souvislosti se Šaty z igelitu mluví hodně o tom staromilectví - když jsem se snažil dosáhnout nadčasovosti, nechtěl jsem používat prvky, které jsou bezprostředně spojeny s dneškem, protože by to mohlo čtenáře směřovat k tomu, že se příběhy odehrávají dnes. Namísto toho jsem využíval prvky, které už prověřil čas, jež se dnes používají, byť méně - jako je psací stroj, ženské rukavice. Chci je na poslední chvíli zachytit, než zmizí z lidského povědomí.

Pracuješ záměrně s předměty, které jsou na pokraji vymizení?

Je to spíš moje osobní manýra, obdiv ke kráse těchto věcí, které jsou už dnes trochu passé.

Jak to, že u mužského autora převládají ženské hrdinky?

Nebyl to záměr, ale samo to nějak vzešlo… Stojí za tím především chuť se vcítit a pochopit ženskou hlavu a mysl. Ty povídky jsou psychologické a je tam snaha nahlédnout, porozumět. Ženy na mě působí senzibilnějším, citovějším dojmem… i když tohle, co říkám, je samozřejmě hrozný stereotyp! Všechny ty povídky jsou o vztazích a mám prostě chuť se na to kouknout z druhé strany.

Převládají u tebe depresivní témata…

Ano, ty povídky jsou spíš smutnější, ale život není jenom radost, co na to říct víc. Kdyby byly moje povídky jenom optimistické, byla by to to stále jedna veselá linie. Zato u povídky, která je teskná, se člověk musí k tomu stesku nějak dostat, což přináší možnost hrát si se zvraty nálad, s větší škálou prostředků.

Jaký máš literární vzor?

Mám čtyři hlavní literární vzory a pak jeden, co stojí tak mimo ně. Mám za to, že když už si brát literární vzory, tak si vzít velké vzory, nikoli zapomenutého gruzínského básníka ze 13. století. To by zavánělo strašlivým pozérstvím! Spisovatelé, kteří mě inspirují, jsou Milan Kundera, Gabriel García Márquez, Karel Čapek a Günter Grass. Plus Hans Christian Andersen. Od každého z nich si beru něco jiného. U Márqueze to je magický realismus, jeho rozmělněná realita. Čapek mě fascinuje ne kvůli vlastnímu obsahu, ale kvůli schopnosti střídat bravurně žánry a přitom zůstat konzistentní a jasný pro ohromné množství čtenářů. Günter Grass… U něho mám rád jazyk, i když zpočátku není snadný ke čtení, ale má krásné obrazy, krásnou motiviku - dokáže z plechového bubínku jako předmětu vytesat tak silný román o celé polovině 20. století! Smekám… No a Kundera je Kundera.

Co hodláš dělat do budoucna?

Do konce roku by se mělo podařit realizovat sérii pohádek pro Hajaju Českého rozhlasu o dvou dřevěných kolíčcích, co spadnou na dvůr z prádelní šňůry. A v létě bych se chtěl vrhnout na nějaký delší konzistentní text - asi ne ještě román, ale řekněme novelu. Bude se odehrávat v devadesátých letech a půjde o příběh rodinného tajemství.