Lakonickým titulkem oznámily Lidové noviny v pondělí 26. prosince 1938, co platilo od předchozího večera. Česká literatura toho dne ztratila svého nejproslulejšího autora.
Podle nepodepsané redakční zprávy osmačtyřicetiletý Čapek „asi před deseti dny onemocněl chřipkou, ale při přechodném zlepšení opět vstal. V pondělí 19. prosince se však choroba zhoršila, takže musil opět ulehnout. K recidivě chřipky se připojil ještě zánět ledvin. V pátek večer nemoc vyvrcholila prudkým zánětem plic. V sobotu se zdálo, že nastává zlepšení. Toto mírné a přechodné zlepšení trvalo až do 14. hodiny o Božím hodu. Ale od té chvíle počalo nemocnému prudce ubývat sil. (...) Kolem 18. hodiny ztratil Karel Čapek vědomí a upadl do agonie." V 18.45 hodin zemřel.
Josef Čapek prý nad mrtvým bratrem prohlásil: „Ten Karel měl vždycky v životě štěstí. Dovedl i včas zemřít. Už ho nic dobrého nečekalo. Uvidíte, že to za něj já odsedím v koncentráku." Po letech tento výrok zaznamenala neteř bratří Čapků Helena Koželuhová. Novinářka Milena Jesenská napsala, že poslední slova Karla Čapka patřila jeho manželce Olze Scheinpflugové: „Copak ti lékaři neřekli, že už je mi lépe?"
Čapek nebyl hospitalizován, stonal a umíral doma, ve své části dvojvily, kterou si v Úzké ulici na Vinohradech (dnes ul. Bratří Čapků) postavil ve 20. letech s prostředním ze sourozenecké trojice. Jeho mrtvé tělo zůstalo přes noc doma, v pondělí 26. prosince bylo převezeno do kaple strašnického krematoria, odtamtud pak ve středu večer do vyšehradského kapitulního chrámu.
Ve světě nejproslulejší
Smrt redaktora Karla Čapka znamenala pro Lidové noviny největší ztrátu za celou dobu jejich existence (myšleno do našich dnů). Odešel „ze všech současných spisovatelů ve světě nejproslulejší a přitom ve svých vrcholných výtvorech naplněný požehnáním českého ducha, milostí českého slova, září české tradice" (Arne Novák). Za Karla Čapka už LN nikdy nenašly náhradu.
ČTĚTE TAKÉ: Konec ochrany autorských práv. Přijde boom Karla Čapka?
Po třiceti letech vzpomínal Ferdinand Peroutka na Čapkův pohřeb pro Rádio Svobodná Evropa: „Když nikdo tenkrát nechtěl Karla Čapka pohřbít, ujala se ho katolická církev a pohřbila ho sama na svém hřbitově. Na Národním divadle, které z Čapka dlouho žilo, nebyl vyvěšen ani prapor. Napsal jsem potom do Přítomnosti, že o tom, proč nebyl na Národním divadle vyvěšen prapor, pojedná pan ředitel Lom ve svých memoárech v kapitole ,Můj charakter‘."
Ve skutečnosti se v Přítomnosti (č. 1 z 4. ledna 1939) objevila tato slova: „Proč na Národním divadle nebyl vyvěšen černý prapor (...), o tom snad pojedná některý vůdčí funkcionář naší národní scény ve svých memoárech v kapitole: ,Můj charakter‘." Škoda, s uvedením ředitelova jména by glosa bývala silnější.
Hrob pro Máchu
Eduard Bass, Čapkův poslední šéfredaktor, v LN připomněl, že hrob, do něhož byl Čapek pochován, „měl původně být hrobem Karla Hynka Máchy. Za básníka, který se uštval při požáru města, přišel básník uštvaný při požáru své země".
Pohřeb - nikoli státní - se konal ve čtvrtek 29. prosince od půl jedenácté, zádušní mši v kostele sv. Petra a Pavla sloužil strahovský opat dr. Metod Zavoral. Chrám se začal zaplňovat v deset hodin. Emil Hácha poslal na Vyšehrad pracovníka Kanceláře prezidenta republiky dr. Říhu (pracoval na Hradě už za Masaryka a Beneše) a věnec. V těch dnech dlel na Slovensku a svůj tamní pobyt kvůli Čapkovu pohřbu nepřerušil (v pondělí kondoloval vdově telegraficky z vlaku, přesně řečeno z Jihlavy: „Hluboce dojat ztrátou, kterou jsme utrpěli odchodem skvělého představitele naší národní kultury, prosím, abyste přijala projev mé upřímné soustrasti.").
Do kostelních lavic usedl předseda Poslanecké sněmovny Jan Malypetr i předseda Senátu František Soukup, čtyři poslanci a senátorka Františka Plamínková, za vládu přišel ministr dopravy (a budoucí premiér) generál Alois Eliáš, za Prahu primátor Petr Zenkl. Z Brna přijel rektor Masarykovy univerzity, literární historik a kritik Arne Novák, z pražské filozofické fakulty přišlo šest profesorů, mezi nimi i Zdeněk Nejedlý. Novináři identifikovali též ředitele Národního divadla Mojžíše-Loma, z herců první scény byli spatřeni Haas, Vydrové, Vojta, Kohout, Baldová... A ovšem řada spisovatelů bez ohledu na politické přesvědčení: Halas i Langer, Nezval i Poláček, Vančura i Lešehrad, Olbracht i Durych. A také John, Medek, Pujmanová či Toman. Dále malíři, sochaři - Benda, Makovský, Rabas, Špála, Španiel, Zrzavý... S oblíbeným spisovatelem se přišly rozloučit tisíce čtenářů.
Rakev donesli k hrobu Julius Fürth, Jan Stránský, Rudolf Jílovský, Edmond Konrád, Karel Steinbach a Ferdinand Peroutka. Nad hrobem zaznělo sedm projevů (Josef Hora, Miroslav Rutte, děkan pražské filozofické fakulty Vincenc Lesný, Eduard Bass, Ferdinand Peroutka, šestiletá Marta Červenková, přednášející spatra verše své matky: „Vážený pane doktore!/ Za mnoho českých dětí dnes povím,/ že v srdcích našich - a já to vím!/ veliká vděčnost a láska klíčí" atd., kladenský havíř Václav Toncar), všechny - i závěrečnou státní hymnu hranou oktetem lesních rohů - vysílal Československý rozhlas v přímém přenosu.
Pohřební ústav Hlavního města Prahy si za pohřeb účtoval 17 392 Kč. Částkou 17 000 Kč odhadl ing. arch. Vojtěch Kerhart náklady na náhrobek, boží muka se státním znakem.
Pozůstalostní řízení ukázalo, že Karel Čapek zemřel jako poměrně zámožný člověk. Jeho veškerý movitý i nemovitý majetek byl vyjádřen částkou 2 379 237 korun a 63 haléřů.
Speciál o Karlu Čapkovi čtěte v tištěném Týdnu č. 51-52.
Foto: archiv, Lucie Pařízková
