George Friedman: Ohrožená Evropa. Rodící se krize

Zakladateli "stínové CIA", soukromé zpravodajsko-konzultační agentury Stratfor, a americkému geopolitickému expertovi Georgi Friedmanovi vyšla v loňském roce v českém překladu již druhá kniha (předchozí vyšla v roce 2010 - Příštích sto let: předpověď pro jednadvacáté století) s názvem konvenujícím současným obavám celoevropského veřejného prostoru: Ohrožená Evropa - Rodící se krize. Obě knihy se staly jak v zahraničí, tak i u nás, bestsellery.

Friedman, narozený židovským rodičům v Maďarsku, v první polovině svazku čtenáře pomyslně usazuje do školních lavic a předkládá opakování z evropské historie a geografie. Pro poučenějšího čtenáře zde mohou některé pasáže místy působit možná až příliš "středoškolsky". Historický exkurz novodobou historií Evropy je ale pouze přípravou na stěžejní část Friedmanova textu: zamyšlení nad budoucností Evropy a možnými (či už probíhajícími) konflikty na starém kontinentě. Čeká nás Evropany i nadále období míru a prosperity posledních sedmdesáti let, anebo se historie bude opakovat a čeká nás návrat ke "starým historickým zvyklostem Evropy"?

Evropa, a především státy Evropské unie, čelí v posledních letech celé řadě zásadních problémů: ekonomické krizi, vystřízlivění ze vztahu k Rusku, terorismu, migrační krizi, možnému odchodu Velké Británie z Unie, radikalizaci částí obyvatelstva, nástupu nacionalismu a konečně pak obavám z rozpadu samotné Evropské unie. A právě díky hlubšímu historickému kontextu, který Friedman v úvodu nastiňuje, jsou tato tíživá konfliktní témata najednou srozumitelnější a o něco méně překvapivá.

Za zlomový bod, který akceleroval destabilizaci evropských institucí i dlouhodobě sdílených hodnot, považuje Friedman události v roce 2008. V podstatě od svého založení Evropská unie jen vzkvétala. S konfliktem v Gruzii a pádem banky Lehman Brothers ve Spojených státech začíná i v rámci evropské (kon) federace období existenční nejistoty, trvající dodnes (válka na Ukrajině, migrační vlna, ad.). Rozklížení evropské jednoty, do určité míry (a dočasně) utlumené během ekonomické krize dvěma faktory - důvěrou v evropské elity a efektivitou mašinérie bruselské byrokracie - , v posledních dvou letech s ještě větší silou dynamizovala uprchlická krize. Ta je ve Friedmanově textu přítomna jen v hrubých obrysech jako jedna z výzev, se kterými se Evropská unie potýká (kniha vyšla v anglickém originále zkraje roku 2015). Vždyť kdo si ještě na začátku minulého roku dokázal představit, že během několika měsíců Evropa, a především Německo, absorbuje přes milión migrantů?! Ale už v průběhu ekonomické krize, ještě dávno před krizí migrační, došlo k zásadnímu posunu, který se v posledních letech ještě zvýrazňuje. Rozhodování z "centrály" z Bruselu se začalo vracet do rukou národních lídrů a vlád, které začaly prosazovat partikulární řešení více řízená potřebami vlastního státu ("národního zájmu") než evropského společenství.

V centru pozornosti, jako již mnohokrát v minulosti, i dnes stojí Německo. Nejmocnější (nejen ekonomicky) země Evropy neaspiruje na to vést Evropu, ale zároveň nemůže takové roli uniknout: "Záměrem Německa je mít ekonomickou politiku bez politických a rozhodně bez vojenských důsledků. Chce být dominantní silou v Evropě, aniž by komukoli vnucovalo svou roli," píše Friedman a dodává, že taková strategie funguje pouze tehdy, pokud jsou všichni ostatní aktéři ochotní "hrát" jen ekonomickou hru. Co ale nastane v případě, kdy některé státy, které jsou v krizi, odmítnou plnit své závazky? Objeví se hnutí hlásající, že dluhy není třeba splácet, že je potřeba potrestat ty, kteří problémy způsobili, a zároveň v nich bude silně akcentován rasový či přinejmenším xenofobní prvek - zloba vůči imigrantům a volnému pohybu obyvatelstva, který imigraci podporuje.

V tomto ohledu se Friedmanovy předpovědi v podstatě naplňují a výsledky nedávných voleb v mnoha zemích Evropy jsou toho důkazem. Až děsivě zní autorova obava z možné budoucí německé politiky, totiž, že čím dál nacionalističtější Evropa může přinutit Německo k mnohem užší spolupráci s Ruskem.

Každopádně "znovuobjevení se" Ruska v posledních letech je klíčovou výzvou pro Evropskou unii. Friedmanovy obavy, že se historie bude opakovat (hovoří symbolicky o sto letech od vypuknutí první světové války), mají svou váhu. Jestli může být ohnisko konfliktu mezi Evropskou unií a Ruskem předzvěstí ještě významnějšího střetu či dokonce povede k rozpadu celé Evropské unie (faktor migrace, jejímž důsledkem je nástup radikálního populismu), ukáže až budoucnost.

Kniha Ohrožená Evropa je cenným příspěvkem k uvažování nad současnými problémy Evropy a dost možná by mohla otevřít oči alespoň některým z těch, kteří v současných turbulentních časech vidí příležitost, jak zvrátit vývoj v Evropě od integrace zpět k úplné suverenitě národních států.

Jiří Š. Cieslar a Daniel Kunštát
(Autoři jsou politologové, působí na Vysoké škole CEVRO Institut)