Drsná zkušenost
Jak zabít draka. Spisovatel Formánek o boji s alkoholem

Už to bude rok, co se český cestovatel a spisovatel Josef Formánek ocitl v protialkoholní léčebně. O zkušenostech, které v ní nabyl, vydal knihu Úsměvy smutných mužů. Jak jeho závislost postupovala a jak poznal, že se jí sám nezbaví?

Jak dlouho nepiješ?

Deset měsíců.

Máš chuť pít?

Teď už jen někdy. Ale bojím se toho pořád. Zároveň cítím hrdost, že jsem to dosud vydržel. Třebaže zatím krátce. Každý další den je důvod k radosti. Jako když potkáš hezkou holku.

Jaké to je, vyjít po třech měsících z léčebny?

První den jsem zažil nejprve velké ulehčení a vydechnutí. Dal jsem to, jsem venku. Nepiju. Vzápětí přišla úzkost a strach, jak to venku vlastně zvládnu. Bylo to tak šílené, že jsem se bál chodit do krámů. Vždycky jsem se z dálky podíval, kde jsou regály s alkoholem, abych se jim vyhnul. Prostě jsem si ještě nevěřil. Nebylo dne, abych si několikrát nevzpomněl na alkohol a neměl na něj velkou chuť. Při nejrůznějších situacích, třeba při jízdě autem či při chůzi nebo když jsem usínal, pořád mě napadalo: Dáš jen jednu skleničku... Takhle ke mně mluvil můj černý drak.

Kdo je černý drak?

Tak jsem si pojmenoval svoji závislost. Je to opravdu strašná, zákeřná svině. Našeptávač, který žije v mém těle. A je tam pořád přítomen.

Máš ho pořád v sobě?

Jasně, mluvíš s člověkem, který má v sobě draka. Tenhle drak roste podle toho, jak je živen alkoholem. A čím je větší, tím víc našeptává, aby byl ještě víc živen. Když nepiju, je z něho malý dráček, ale kdybych mu dal jen jednou napít, okamžitě vyroste v ohromného draka. Nezvětší se jednou, ale desetinásobně. A vím, že bych se ocitl zase tam, kde jsem byl - tedy úplně na dně.

Kolik let jsi zuřivě pil?

Celé roky. Asi patnáct let. Začalo to plíživě, velmi nenápadně. Každý den jsem si sedl k psaní, do své pracovny s výhledem daleko do kraje. Sledoval jsem srnky, jak se pasou, pokuřoval jsem a pil whisky. Když jsem dopil, dolil jsem si a bylo mi dobře. Furt jsem si udržoval hladinu, abych se cítil povzneseně, odpoutal se od pozemských problémů a létal si jako bůh nad svými příběhy. Alkohol zvýrazňuje i pozitivní emoce, dělá člověka citlivějším.

Takže než ti přišel účet, zažil jsi patnáct let pohodového pití. Zdá se, že to bylo vlastně hezké.

No jasně. V léčebně se člověk naučí odříkávat, jak je pití hrozné, ale problém je v tom, že nejprve mi alkohol hodně dal. Díky němu jsem se hodně zasmál, měl jsem hlubší emoce. A při psaní jsem se dokázal víc oprostit od reality, koncentrovat se a prožívat příběh.

Tvoje psaní je teď jiné, než když jsi pil?

Zjistil jsem, že ano. Předtím jsem byl rozmáchlejší.

Nepíšeš teď hůře? Třeba ti chybí ta povznesenost.

Píšu jinak. Moji poslední knihou jsou zápisky z léčebny. Psal jsem ji bez berličky alkoholu a mám dojem, že knize to prospělo.

Bylo by dost hrozné, kdybys psal zápisky z léčebny opilý...

To bych je asi nepsal. Mám za to, že teď si od tématu udržuju odstup, nechávám víc mluvit příběh a nechávám víc na čtenáři, co si z něho vezme. Pro mě i pro čtenáře je to vlastně svobodnější přístup. Když jsem pil, byl jsem věčný řešitel života a hledač smyslu. Teď jsem spíše jen ukazovatelem života. Neservíruju čtenářům tolik ze svého vnitřního bádání. Nepodsouvám jim ke všemu svůj komentář.

Kdy jsi zjistil, že tě alkohol ohrožuje?

Když jsem chtěl přestat a zjistil jsem, že to nedokážu. To byl najednou obrovský údiv. Copak neumím přestat? Ono je něco silnějšího než já?

Jak dlouho jsi zápasil?

Od doby, co jsem se naposledy vrátil z ostrova Siberut, tedy na jaře 2013. Do léčebny jsem nastoupil v prosinci před rokem.

V čem spočíval zlom?

Paradoxně v tom, že jsem měl přestávku. V pralese jsem nepil, tam není alkohol. Ale tělo alkoholika se chová tak, že si chce vynahradit dobu abstinence. A to zrychleně. Kdybych teď začal pít, tak si moje tělo řekne o to všechno, co jsem nevypil, když jsem abstinoval. V tom je ta zrada.

To vypadá, jako bys neplnil nějakou děsivou normu.

Rok abstinence člověk dohoní třeba za dva týdny. A podle toho vypadá. Každý alkoholik by si přál, aby recidiva byla návratem zpátky k tomu pohodovému dlouhodobému pití. Ale to se nikdy nevrátí. Těch patnáct let se znovu odehraje v jednom týdnu nebo nanejvýš v jednom měsíci. A pak přijde o to větší peklo.

Jak jsi prožil tu přestávku na Siberutu?

Nepil jsem, jelikož nebylo co. V předposlední knize jsem popisoval různé halucinace v souvislosti s šamanskými rituály. Třeba jsem slyšel, co se děje ve vesnici, kam jsme dojeli kánoí až za tři hodiny. Slyšel jsem, že tam probíhá obřad. A když jsme tam dojeli, potvrdilo se to. Zažil jsem také chvíli, kdy jsem se odpoutal od těla a díval se na sebe z výšky. Teď zpětně si myslím, že mimo jiné šlo o abstinenční příznaky. Určitě v tom hrála roli moje pokora před šamanským uměním, skutečnost, že jsem měl za sebou část šamanských zkoušek, transové tance a dojem, že mám jisté schopnosti. Ale lékaři v Čechách mi řekli, že jsem zřejmě zažil alkoholickou psychózu.

To nevysvětluje skutečnost, že obřad, který jsi slyšel v halucinacích, ve vesnici opravdu probíhal.

Nevím, jak to bylo. Asi jedno k druhému. Vzbudilo to ve mně velký respekt. Už bych nechtěl žádné věci mezi nebem a zemí moc provokovat. Ale ta psychóza v tom zřejmě byla.

A nechtěl jsi tam s pitím přestat, když jsi už pár týdnů abstinoval?

Chtěl. Ale když jsem se ze Siberutu vrátil na Sumatru, alkohol mě okamžitě vcucnul zpátky. Tělo chtělo okamžitě všechno, co jsem mu předtím nedal. Pak jsem to rozjel v letadle při cestě do Prahy a doma jsem v tom už lítal.

Můžeš popsat poslední období před léčebnou?

Nejprve mě upozornila moje žena: "Víš, že teď piješ ještě víc, než jsi pil?" Řekl jsem jí osudnou větu: "Hele, já to zvládnu. A když ne, půjdu se léčit." Pak jsem pořád zkoušel přestat, a nešlo to. Za zlomovou chvíli bych označil zjištění, že musím pít hned po ránu. Pozor na ranní doušky! To je konečná.

Co jsi cítil, když jsi zjistil, že nemůžeš přestat?

Obrovskou depresi. Jakmile jsem se napil, byl jsem vzteklý sám na sebe, že nemám vůli. Už jsem si pití vůbec neužíval. Pil jsem jen proto, že jsem musel, a cítil jsem se strašně. Jakmile jsem nepil, třásly se mi ruce, potil jsem se, bylo mi špatně. Po prvním hltu to zmizelo, ale pak mi zase bylo zle z pití. Moje žena a kamarád Jirka (Formánkův literární agent, pozn. red.) mi říkali, že se musím léčit. Po čase jsem řekl: "Fajn, jdu do léčebny, když mi najdete místo." Jenže to také trvalo pár měsíců. V tu dobu se protrhla stavidla a pil jsem ještě víc. Měl jsem za to, že už můžu pít podle libosti, když jdu do léčebny.

Kolik jsi toho vypil?

Strašně moc. Pil jsem minimálně sedmičku whisky denně. Lahev tvrdého alkoholu každý den.

To jsi finančně zvládl? Kolik tě to stálo?

Určitě ne méně než sto padesát, dvě stě tisíc ročně. Nejlevnější whisky je zhruba za dvě stě padesát korun, kvalitnější stojí pár stovek. Ale když si ji dáš v baru, tak je samozřejmě podstatně dražší.

Do jaké míry ti to nabourávalo život?

Uvědomil jsem si, že pro mě už není nic důležitějšího než chlast. Ani se mi to s ohledem na mé blízké nechce vyslovit. V té době mě zajímala jediná věc: kde je flaška. Vypil jsem jednu lahev, šel jsem si lehnout, za dvě hodiny jsem se probudil a vypil jsem další lahev. Pil jsem, spal jsem a pak zase pil. Třeba čtyři dny v kuse. A najednou už tělo nemohlo. Napil jsem se alkoholu a vyzvracel ho.

Jaké jsi měl vztahy s lidmi?

Jako všichni alkoholici. Bál jsem se lidí, nechtěl jsem nikoho potkat, styděl jsem se. Pořád jsem střídal obchody, aby si mě lidi nepamatovali nebo mě nepodezírali z alkoholismu. Bylo mi blbé chodit pro takové množství lahví na jedno místo. Takže jsem měl rafi novaný plán, do které prodejny kdy půjdu. Hrál jsem různé hry. Třeba v Makru u pokladny jsem říkal: "Hahaha, to se nám ale u nás v baru pěkně rozchlastali, hahaha." A smál jsem se jako těm alkoholikům. Jenže zároveň se mi tak třásly ruce, že jsem nebyl ani schopný namačkat PIN při placení kartou.

Teď se tady smějeme, ale k smíchu to není. Proč myslíš, že tak krutá porucha, jakou je alkoholismus, je zároveň zdrojem takového veselí?

Dobrý sluha, špatný pán. Alkohol je všeobecně rozšířený umocňovatel zábavy. Jenže jakmile se tě zmocní, je po legraci. Udělá z tebe otroka. Jinak je třeba říct, že společnost má zvrácená kritéria. Pití je součástí socializace. Kdo nepije, je divný. Jakmile se ale o někom roznese, že je na dně, že je pijan, všichni od něho dávají ruce pryč. Je to zvláštní.

Jak jsi prožíval první dny v léčebně?

Jen co jsem tam vstoupil, dostal jsem šílený alkoholický epileptický záchvat. Bezvědomí, ve kterém se klepeš jak elektrická panenka. Je to předstupeň deliria. Měl jsem potom halucinace. Viděl jsem všude kouř a ptal se, jestli hoří. Byl jsem vyděšený.

V knize popisuješ, že jsi postupoval po stupních.

To je motivační proces, který je součástí terapie. Lékařský tým hodnotí, jak na sobě člověk pracuje, a když se mu daří, dostává se z nejuzavřenějších částí léčby do otevřenějších. Člověk ze sebe může mít dobrý pocit, otevírá mu to naději. Na začátku jsem nesměl několik týdnů používat mobil. Neměl jsem žádný kontakt se světem venku.

Jsi přece velmi komunikativní člověk, jak jsi omezení snášel?

Je to taková klauzura, takže vlastně zážitek duchovního rázu. Nikam nemusíš, nic najednou není důležité. Máš čas se soustředit jenom sám na sebe. Ohlédnout se. A to má velký smysl. Doporučoval bych to i normálním lidem. Říct si pravdu o sobě samém.

Počkej, chci vědět, jak jsi vydržel bez mobilu.

Byl jsem v takovém šoku z toho, co se se mnou dělo, že jsem na telefonování nemyslel. Lidé, kteří mě viděli při tom záchvatu, říkali, že jsem měl oči v sloup a spadl jsem po hlavě z postele.

Tehdy sis draka pojmenoval?

Na základě diskusí s lékaři a psychology, kteří mi jasně ukázali, že závislost ve mně dál je. A bude. Alkoholik může draka jen potlačit, aby byl malý a spal. Ale už ho nevyžene. Je to vetřelec v mém těle.

Takže v tobě jsou dvě osoby?

Jasně. Dvě bytosti. Kolikrát se stane, že slyším, jak něco v duchu říkám, a uvědomuju si, že to jsem neřekl já. To řekl on. Je to důvod, proč pít. Napij se, bude ti líp. Jedna sklenička nic neznamená. Ale já vím, že když se napiju sebemenšího množství alkoholu, jsem okamžitě zpátky závislý. Se všemi fyzickými i duševními příznaky, které to provází. Vetřelecdrak jen čeká na moji chybu. Musím být pořád ve střehu.

Takže mluvím s vámi oběma?

Ano. Moje žena to ví. Když doma řeknu, že třeba za deset let bych se mohl občas kontrolovaně napít, hned mě zarazí: "To říkal drak. Takže stop."

Co jsi zažil v komunitě pacientů?

Zaujala mě ohromná rozmanitost lidských typů. Veškerý sociální status je přitom smazán a všichni jsou si rovni. Potkáš tam doktora přírodních věd, univerzitního učitele, ale taky kuchaře, truhláře nebo bezdomovce. A překvapilo mě, že co se týče stupně vzdělání, bylo to tak půl na půl. Nejsou mezi nimi žádné bariéry. Je to absolutní rovnost před drakem.

Berou všichni pacienti léčbu vážně?

Buď ji berou vážně, nebo ji alespoň tak brát chtějí. Když potká alkoholik alkoholika, na nic si před sebou nehrají. Oba vědí, že je to sakra vážné. Slyší okolo sebe různé příběhy se stejně špatným koncem. Všichni mají přání nepít.

Daří se jim to?

Je to velmi různé. Hodně lidí do toho venku znovu padá. Člověk musí mít silnou motivaci. Myslím si, že kdybych neměl rodinu, tak to nezvládnu. Taky mi pomáhá, že chci dál psát knížky.

Měl jsi chuť z léčebny odejít? V knize popisuješ, jak někteří pacienti podepsali revers.

Podepsali a odešli. Mě nic takového ani nenapadlo. Predelirijní stav mě strašně vyděsil. Docvaklo mi to v celé nahotě. Uvědomil jsem si, že dál není nic, jen delirium tremens a smrt. V léčebně nám ukazovali lidi v deliriu. Bylo to otřesné. Mladý kluk, který se dusil, protože si myslel, že je na něm těžký stůl. Vypadal jako zpocená, vyděšená, přikurtovaná myš. Úplně vibroval strachy.

Co tě teď nejvíce motivuje k tomu, abys nepil? Strach?

Jistěže strach hraje svou roli. Ale hlavní je, že když nepiju, můžu si konečně užívat své blízké. Můžu jim daleko více naslouchat, zajímat se o ně. Užívám si také to, že mám čistou hlavu, že nejsem ničí otrok. Že si prostě pro tu flašku dojít nemusím. Prostě nemusím. Je to velká úleva. Až když nepiješ, zjistíš, co všechno dalšího je kolem tebe. Život je podstatně bohatší. Rozšiřují se ti horizonty. Najednou ti dcera řekne: "Tati, to je super. Ty jsi úplně jiný člověk."

Zlepšilo se kromě vztahů ještě něco?

Všechno. Třeba mě nebolí játra. Nebolí mě žaludek po jídle. Nebolí mě tolik hlava. Nemám deprese, úzkosti. I když tuším, jak moc je moje abstinence křehká. Zhubl jsem a cítím se mnohem lépe. Nezadýchávám se cestou do schodů. To je spousta bonusů. Řada životních funkcí se mi obnovila a zlepšila.

Řekni mi, jak je možné zabít draka?

Jednoduše. Prostě se zabiješ a je po něm. Jestli chceš ale žít, což je mnohem lepší, musíš každý den draka krotit. To je práce na zbytek života.

Josef Formánek (45) Narodil se v Ústí nad Labem, vystudoval střední zemědělskou technickou školu. V roce 1992 spoluzaložil magazín Koktejl, který třináct let vedl jako šéfredaktor. Procestoval desítky zemí světa, nejvíce ho ovlivnil pobyt na ostrově Siberut. Ze svých cest vychází při psaní knih. Z autorské tvorby: Prsatý muž a zloděj příběhů (2003), Mluviti pravdu (2008), Syn větru a prsatý muž (2013), Úsměvy smutných mužů (2014).