Otec prožíval Vánoce velice intenzivně, dbal na dodržování tradic a rituálů. Jimi si rok co rok připomínal dětství, tak jako se v myšlenkách stále vracel na svůj rodný Žižkov. Mívali jsme stromeček až do Hromnic a betlémy dokonce dva, vzpomíná Jana Plichtová (85), dcera básníka Jaroslava Seiferta, od jehož smrti letos uplynulo třicet let.
Básníkova pracovna v břevnovské vilce zůstává i po třiceti letech skoro v nezměněném stavu. "Jen betlém už na Vánoce nevybaluji," říká Jana Plichtová. "Pro vás to ale výjimečně udělám, pojďte mi pomoct ho sundat, mám ho ve spíži až nahoře."
Jaké bývaly Vánoce u Seifertů?
Otec ty svátky miloval, těšil se na jejich kouzlo, zatímco my s bratrem jsme se jako děti těšili hlavně na dárky, to víte. A taky na dědečka, maminčin otec, jičínský pekař, k nám na svátky jezdíval. Takže nás u stolu bývalo pět. Mimochodem, ten můj dědeček měl docela kuráž, ve čtrnácti letech se prý pěšky vydal do Vídně, šel bos, boty si nesl na holi přes rameno, přivázané za tkaničky. A ve Vídni se vyučil pekařem. Ale to je jiná historie. Abych nezapomněla, v adventu otec chodíval do chrámu svaté Markéty na roráty. Víte, co jsou to roráty?
Ranní bohoslužby se zpěvy, ne?
Ano, adventní mše. To jakoby staročeské slovo roráty pochází z latiny. Začátek jednoho zpěvu je Rorate, coeli desuper..., tedy Rosu dejte, nebesa... Otcova matka, jak možná víte, byla katolička a tatínek ateista, sociální demokrat, otec nebyl věřící, ale říkal, že na roráty chodí, aby nasál adventní atmosféru.
No, ano! (Vánoční píseň, pozn. red.) má verše "... když to tmy ráno vyjdu vraty / a spěchám sněhem na roráty". Takže to nebyl básnický obraz, opravdu na roráty chodil!
Ano. I když by si ten básnický obraz jistě dovedl vymyslet. Ale v adventu jinak otec moc klidu neměl, přicházelo za ním hodně lidí s knihami, které chtěli dát svým blízkým pod stromeček, a žádali ho, aby jim je podepsal.
Cizí lidé bez ohlášení?
No jistě. Čtenáři. A hlavně čtenářky. Někdy to byly doslova fronty. Otec nikomu nedovedl podpis odepřít. Podepsal stovky, tisíce svých knih. S bratrem jsme si dělali legraci: "Nakonec budou cennější ty, ve kterých tvůj podpis není." Někteří se s podpisem nespokojili, chtěli i vepsat nějaké verše. Vím, že otec často psal tyto (recituje spatra, civilně, současně důrazně, pozn. red.): "V světě nikde žízeň neuhasíš, / jenom doma, tam ti jedině / chutná v studni voda po víně/ silnější než opium a hašiš." Vy už si najdete, odkud ty verše jsou.
Ze Světlem oděné, ta básnická skladba - ale to je náhoda - má spojitost s Vánocemi.
Jak to?
Vyšla před Vánocemi roku 1940. A za protektorátu byla velmi žádaná a čtená. Ale vraťme se, prosím, ještě k vašim rodinným vánočním svátkům. Co k nim patřilo? Stromeček, kapr, betlém?
No jistě, to všechno. A také rozkrajování jablek i svíčky ve skořápkách na vodě v lavoru. Stromek byl zásadně smrček, nikdy jiný, a musel být pěkný. Když ne, měla jsem povinnost obstarat nějaké větvičky a přírodu vyspravit. Zdobila jsem ho s otcem, bratra to moc nebavilo, často se ulil. Otec do konce života uchovával pár starých ozdob ze svého žižkovského dětství, byly prostinké, ale dojemné. I těmito drobnostmi se vracel v čase zpátky. Musím vám říct, že přípravami Vánoc přímo žil. Pomáhal mamince s pečivem, u nás se pekly vanilkové rohlíčky, medvědí tlapičky, linecké koláčky, zázvorky... Otec hlídal troubu, aby se ty dobroty nespálily. Ale pak se jich ani nedotkl, na sladkosti si nepotrpěl.
* Jaká měl rád Seifert sváteční jídla? A jaké dával dárky?
* O čem kdysi prohlásil "To je prasárna, na takové věci je toho velkého talentu škoda"?
* A co si Jana Seifertová myslí o novém nefigurálním pomníku na Žižkově, věnovaném jejímu otci?
CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.
