Adepti literárního umění, kteří počátkem devadesátých let přijížděli do zaslíbené Prahy, se většinou snažili sbírat zážitky pro knihy, které vydají, až se vrátí. Jon Davis z Chicaga tu zůstal a napsal už dvě knihy česky.
Dvaapadesátiletý Davis do Prahy přijel počátkem devadesátých let, aniž by měl k České republice nějaké příbuzenské vazby. Pracoval ve dvou redakcích, živil se jako copywriter a samozřejmě i jako učitel angličtiny. A sám se pilně učil česky: čtením a hovorem.
V roce 2006 vlastním nákladem vydal první povídkovou sbírku Hezký víkend, na sklonku loňského roku pak její volné pokračování Sousedi. Mluví a píše osobitě chybnou češtinou, která zprvu vypadá, jako by si z jazykového neumětelství střílel nějaký povrchní český humorista, při empatičtějším čtení však vychází najevo její neobvyklé kouzlo. Těžko zde citovat jednu větu, protože Davisova poetika má smysl jako celek: nezvládá složitější speciality češtiny jako shodu podmětu s přísudkem, zvratná zájmena a vztažné věty a občas klopýtne při skloňování a časování, ale její prostoduchost začne být rychle sympatická; při čtení se čím dál více vnucuje dojem, že jde o záměr, že to není jen z nouze ctnost. Davis je lapidární a přímočarý, věci umí pojmenovat „na rovinu"; taková přímost by občas slušela i českým literátům.
Jeho kratičké útvary jsou spíše fejetony než povídkami, převažují v nich drobné úvahy: o sousedech, kamarádech a především o českém prostředí, které Davise stále (a převážně mile) umí překvapit. Pro české čtenáře jsou cenné hlavně postřehy pohledem jiné kultury (dodejme, že té blahobytné a hypermodernizované americké, jíž se většina Čechů chce přiblížit): Davis obdivuje jevy, které někteří Češi proklínají, a lituje zániku míst a zvyků, které nám připadaly či připadají provinční a zaostalé. Davis například nejraději pije kávu „turka", vlakem jezdil hlavně kvůli tomu, že se zde dalo kouřit, navštěvuje zaplivané „čtyřky" a vůbec mnoho z toho, co tu zakonzervovala železná opona. Ale nikoliv všechno, naopak nad štědrovečerní rybí polévkou se „málem rozplakal" a nakonec si ji vyměnil se spolustolovníkem, který už měl prázdný talíř. A některé scénky nárazu kultur jsou neodolatelně vtipné. Z povídky Top 5 nejblbější věty řečeno cizinci, kteří bydlili v Praze: „Nemám ráda jejích nealkoholický nápoje, řekla Američanka, která koupila sirup, šla domů a pila přímo od lahví bez mixování s vodou."
