KLF Manuál: Uspět v popu lze jen bez talentu

Originál knihy, pod kterou je podepsána dvojice Bill Drummond a James Cauty, na popové scéně známá jako KLF, vyšel už v roce 1988. Zábavná sonda do fungování hudebního průmyslu vychází u nás poprvé, a ačkoli se v šoubyznysu i popkultuře od doby jejího vzniku leccos změnilo, postřehy autorů zůstávají stále obdivuhodně platné.

Konec osmdesátých let patřil v Británii nástupu taneční elektroniky. Ta znamenala zjednodušení technologických procesů výroby hudby, rozvoj tzv. nezávislé scény a jejího úspěšného infiltrování do oblasti do té doby téměř výhradně okupované velkými vydavateli. To umožnilo proniknout do hitparád i hudebním projektům, které neměly zázemí velkých gramofonových firem. Právě o jedné takové cestě kniha vypráví.

Celý text je pojatý jako návod, jak vyrobit hit a s ním se dostat na první příčku hitparády. Kdyby ho někdo chtěl brát vážně - a nejde vůbec o změny, kterými hudební průmysl od doby vydání prošel - nejspíš by se i tehdy se zlou potázal. A to, že jsou skupiny, které se údajně knihou řídily a hit se jim opravdu vytvořit podařilo, na tom nic nemění.

Kniha v tomto směru totiž připomíná některé detektivní komedie, popisující vyloupení "nevyloupitelných" bank. Vše funguje tak, jak si to tvůrci naplánovali, nic se nezvrtne, nic není jinak, všechno klapne. Občas autoři zacházejí do roztomilých detailů, jako jsou rady, že je zvukaře (který vše udělá za vás) potřeba neustále zásobovat čajem, občas naopak jako by některé pasáže jen tak mimochodem zapomněli. Na čtivosti a zábavnosti Manuálu to ale naštěstí vůbec nic nemění.

Pokud je ale text brán jako sarkastický pohled na hudební průmysl a na komerční fungování umění vůbec, blíží se až geniálně přesnému zásahu do černého. Opakované zdůrazňování "zlatých pravidel" šoubyznysu, faktu, že talent a hudební invence jsou kontraproduktivní a nežádoucí, nebo postřehy typu toho, že pokud chcete natočit hit a dostat ho do hitparády, měli byste být nezaměstnaní, abyste na to měli čas, jsou nejen humorné, ale hlavně odhalují podstatu.

Právě v pochopení principů komerce a zákonů toho, co funguje u mas, je kniha zcela nadčasová. Je samozřejmě možné ji brát jen jako provokaci i mystifikaci zároveň, když radí, že je nejfunkčnější vykrádat slavné či se nepokoušet cokoliv vymýšlet a tvořit, a naopak je důležité ty správné lidi zaplatit, aby to udělali za vás. Ale zároveň je možné její pravidla konfrontovat s realitou a zjistit, jak moc lidí to, co autoři předkládají jako nadsázku a ironii, bere zcela vážně.

Vtipné je i uvědomění si faktu, že ačkoli si autoři z hudebního byznysu v knížce utahují a posmívají se mu, ve skutečnosti tím míří i do vlastních řad, protože i oni ta nepsaná pravidla akceptovali a řídili se podle nich. Nemluvě o tom, jak je z celé knihy cítit ono vzhlížení k prvnímu místu hitparády jako k čemusi svatému, ačkoliv je zároveň jedním dechem vysvětlováno, jak je snadné k němu přijít.

Zábavné tak může být čtení i pro ty, kteří o KLF v životě neslyšeli (kterých nejspíš u nás nebude málo), nebo dokonce vůbec nejsou hudebními fanoušky. Reálné rámce celého příběhu - tedy skutečnost, že KLF se skladbou poslepovanou z vykradených samplů skutečně prvního místa hitparády dosáhli - totiž vlastně vůbec nejsou důležité. O to víc je překvapivé, že po angličtině a němčině je čeština teprve třetím jazykem, ve kterém kniha vyšla.

Foto: archiv TÝDNE