Nástup islamistů je následek selhání postkolonizačních elit

Bylo mu šedesát, když mu vyšel první román, dnes Francouz tuniského původu Hédi Kaddour sklízí jednu literární poctu za druhou. Ve svém posledním románu Protější břehy vykresluje střetnutí tří světů a jejich mravů při natáčení amerického filmu ve francouzské kolonii v severní Africe.

Vaše romány se podobají reportáži, žurnalistiku dokonce vyučujete. Jak se u vás tyto dva obory prolínají?
Já nevidím velký rozdíl mezi zkušeným reportérem a dobrým spisovatelem. Ve Francii je patnáct výborných reportérů, vesměs se mimochodem jedná o ženy, a ty píšou lépe než 85 procent všech autorů, jejichž knihy se objevují v rámci Rentrée littéraire (tradiční podzimní literární sklizeň francouzských nakladatelství, pozn. red.). Rád se odvolávám na frázi klasika Josepha Conrada, který říká, že úkolem romanopisce je nechat své čtenáře vidět, slyšet a cítit. A to je i krédo dobrého reportéra. S tím rozdílem, že spisovatel si zápletky vymýšlí, zatímco novinář je hledá. Oba dva ale hledají totéž - reálné příběhy, které jsou tak absurdní, že by to nikdo lépe nevymyslel. Když se dostanete k takovému příběhu, tak jste narazila na pisatelskou zlatou žílu.

Jakou podobu může mít taková spisovatelova zlatá žíla?
Když například najdu v dobovém archívu, že v roce 1923 Francie obsadila Porůří, aby donutila platit Němce válečné reparace, a německé obyvatelstvo proti tomu demonstrovalo, tak to je sice možná zajímavé, ale nedá se na tom stavět. Ovšem když se k tomu dočtu, že se tento německý dav tváří v tvář francouzským okupantům s jakousi černou ironií dá do zpěvu Marseillaise (francouzská hymna, pozn. red.) v němčině, tak to je přesně to, o čem mluvím. A tady navíc proti německému lidu stála francouzská armáda poskládaná z vojáků ze zemí, které byly francouzskými protektoráty. Francouzi udržovali pořádek na okupovaných územích Německa pomocí Afričanů z okupovaných částí Afriky. To je čistá forma machiavelismu! A vydatná zlatá žíla.

Tato scéna se objevuje ve vašem románu Protější břehy zasazeném do období francouzské kolonizace Afriky. Bylo toto odhalení v archívech spouštěčem, který vás přivedl k napsání románu?
Tím spouštěčem byl ještě jeden objev. A sice zmínka v archívech amerického tisku o filmovém štábu, který natáčel film v Maghrebu (arabské státy severní Afriky pod bývalou nadvládou Francie - Maroko, Alžírsko a Tunisko, pozn. red.). Maghrebanům se do té doby tvrdilo, že vrcholem společenské smetánky jsou jejich francouzští kolonizátoři. A najednou se tam na objeví americký štáb, lidé často bohatší, mladší, svobodnější a s mravy o dosti uvolněnějšími než konzervativní kolonizátoři, kteří byli Maghrebanům do té doby dáváni za příklad. To je nesmírně zajímavý situační trojúhelník, který dává prostor rozehrát hru.

Kolik času jste při psaní strávil studiem dobových materiálů?
Psal jsem to pět let. Studoval jsem dobové noviny, filmové aktuality, deníky a autobiografie lidí od filmu, musel jsem se ponořit do jazyka a kultury Spojených států amerických, Německa i zemí Maghrebu, bádal jsem samozřejmě i ve francouzských pramenech. A pak jsem ještě delší dobu trávil tím, že jsem fakta, která jsem našel, z románu zase vymazával, aby to nevypadalo jako traktát z historie.

V jednom z rozhovorů jste popsal Protější břehy jako román o promarněných příležitostech. V jakém ohledu?
V roce 1922, kdy se román odehrává, mělo Národní shromáždění v Paříži na stole návrh zákona, který měl francouzským protektorátním územím Maroku a Tunisku udělit nezávislost a zaručit obyvatelům základní svobody. Pro tento návrh zákona byli jak pravičáci, tak i levičáci a politický střed. V tom samém roce udělila Velká Británie nezávislost Egyptu, i když řekněme jakousi nezávislost po anglicku, velice kontrolovanou nezávislost, ale to gesto tam bylo. A ve Francii jsme tomuto gestu také byli blízko, ale koloniální lobby tenkrát ten plán zhatila. Nakonec bylo zapotřebí dalších třiceti let a mnohem větších násilností, abychom tuto kapitolu mohli znovu otevřít. To byla ztracená příležitost a v Evropě to nebylo jiné.

Jaké příležitosti promarnila Francie v Evropě?
Zatímco USA a Anglie rychle po první světové válce pochopily, že Německo je potřeba dostat co nejrychleji zpátky na nohy, aby v něm měli svého klienta, kupce, ekonomického partnera, Francie dvacátých let byla posedlá tím, aby Německo platilo válečné reparace. Francouzům v té době vůbec nedošlo, že je pro ně důležité nalézt řešení pro svou další koexistenci po boku Německa a vytvořit sjednocenou Evropu. Německo přitom původně mělo platit reparace až do roku 1980! Aby je k tomu Francie donutila, spustila v roce 1923 invazi na řece Ruhr. Frustrace, které tím rozpoutala, umožnily nástup jistému Hitlerovi, který se rozjel na vlně nacionalismu. V roce 1923 byl zapálen knot, který už nešlo uhasit.

Román Protější břehy vykresluje mimo jiné atmosféru nevole arabského obyvatelstvo vůči francouzským "protektorům". Jak se Francie vypořádala se svojí koloniální minulostí?
Máme spoustu potíží se svojí minulostí, zejména s obdobím okupace. Nejsem si jistý, že se Francie "depétainisovala" stejně vehementně, jako se Německo denacifikovalo (Maršál Philippe Pétain byl hlavou Francie za doby pronacistického Vichistického režimu během druhé světové války. Po válce byl odsouzen k smrti, trest mu byl nakonec změněn na doživotí. Zemřel v roce 1951, pozn. red.) Oproti tomu bych řekl, že na své koloniální minulosti Francie zapracovala a že se z ní ve velké míře poučila. I moje matka patřila mezi takzvané pied-noirs (přezdívka francouzských usedlíků v severní Africe, později repatriantů, pozn. red.), a musela se s tím naučit žít. Psychoanalytikové by řekli, že si musela odžít svůj smutek.

Proč mnozí evropští muži arabského původu, kteří jsou ve své podstatě moderní a integrovaní, stále ještě hledají své manželky mezi často nevzdělanými venkovankami v zemích svého původu?
O to se většinou starají jejich matky! Já jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech působil jako profesor literatury v Maroku, a ve dvou případech byl svědkem toho, jak když došlo na ženění, se moji přátelé, velice pokrokově smýšlející lidé, sociální demokraté, kteří by se za své myšlenky i nechali zavřít, lidé, kteří nebyli nábožensky založení, si vzali prosté venkovanky, jež jim vybraly jejich matky. Váha rodinných svazků někdy může být větší než váha vlastního přesvědčení.

Do jaké míry se koloniální minulost Francie promítá do toho, co se děje ve Francii dnes?
Době kolonialismu můžeme připisovat spoustu chyb, ale stejně tak ke spoustě chyb došlo v době post-kolonizace, kdy se začal rozmáhat nacionalismus. Pozoruhodné je například, že ve dvacátých i třicátých letech, a vlastně až do roku 1945, byl největší podíl nacionalistů mezi sekulárními elitami. Tyto sekulární elity se posléze dostaly k moci, ale nepodařilo se jim vyhrabat své země z chudoby, závislosti, korupce. Selhaly. A právě toto selhání sekulárních elit vyvolalo jako protireakci nástup islamistů. To je taková historická ironie.

Vy jste se narodil v Tunisku, strávil jste tam 12 let. Jakou roli hrají vaše kořeny ve vašem osobním životě?
Stromy mají kořeny, které je drží na jednom místě. Člověka ale už od doby australopitéků charakterizuje přemísťování. Pro psy či koně jsou genetická kritéria důležitá, aby z nich byli nedostižitelní šampioni na dostizích či při honu. Oproti tomu člověk, čím je rozmanitější, tím je silnější. A vůbec, co jsou to kořeny? V románě zmiňuju hru s peckami od meruněk, kterou jsme hrávali na školním dvoře. Jsou to kořeny? To jsou vzpomínky. Ale stejně tak mi zůstává i spousta vzpomínek na studia v pařížské Quartier Latin, a na pobyt v Maroku, kde jsem strávil více let než v Tunisku. Já rád cestuji. Stačí mi pár dní v New Yorku, abych se tam chtěl přestěhovat, a pár dní v Berlíně, abych měl chuť si tam pořídit byt. Pak mě to zase přejde.

Jak vidíte budoucnost spolužití Francouzů se svojí muslimskou menšinou?
Nemám křišťálovou kouli. Stále nám chybí dobrá studie, která by kvantifikovala, kolik občanů Francie s muslimským jménem jsou opravdu muslimové tělem a duší. Myslím si, že ve všech postindustriálních moderních demokraciích lidé po jisté době přizpůsobí své tradiční normy a hodnoty hodnotovému systému většinové společnosti, aby mohli profitovat ze svého začlenění do ní. Sekularizují se. Praktikování víry je obecně ve světě na ústupu. Náboženské hodnoty se přetvářejí v osobní hodnoty. K tomu došlo u všech náboženství a není důvod, aby tomu tak nebylo u islámu.

Životní postoje tradičního islámu však často narážejí na evropské hodnotové mantinely...
Četl jsem seriózní studie z počátku dvacátého století, které tvrdily, že například italští katolíci jsou naprosto beznadějní, že není možné, aby se zapojili do francouzské sekulární společnosti. A to samé se opakovalo o španělských katolících. Poláci, kteří přicházeli pracovat do dolů, si s sebou brali své vlastní faráře, protože francouzské katolictví jim zavánělo satanismem! V roce 1953 bylo nemyslitelné, aby polské katoličky vyšly ven bez pokrývky hlavy. Byla to naprosto uzavřená společnost. A to mluvíme o padesátých a šedesátých letech dvacátého století! Tyto rozdíly se dnes ve francouzské společnosti úplně rozplynuly.

Rozplyne se i milion syrských běženců v německé, potažmo evropské kultuře?
Jsme natolik silná společnost, abychom tyto rozdíly dokázali vstřebat. Já jsem přesvědčený o tom, že právě tohle si Němci uvědomují. Protože stěžejním problémem za třicet let bude stárnutí společnosti. K nahrazení vymírající evropské populace budou zapotřebí miliony lidí. Pokud nechceme jít do šrotu, tak se buď musíme více pářit, nebo musíme mezi sebou uvítat imigranty a udělat z nich nové Evropany.

Ale to může trvat velice dlouho....
Však taky demografický vývoj je dlouhodobá záležitost! Když se podíváte, jak se ve své době pravicový tisk opíral do židů, kteří se usadili v Paříži, tak je nutné konstatovat, že v dnešní migrační vlně se dopouštějí menších urážek. Dneska se pravice už trochu civilizovala.

Pustíte se i v další knize do politického tématu?
Začal jsem pracovat na románu, který se bude odehrávat v roce 93 v době Římské říše. Načítám si římskou literaturu od Césara přes Cicera a Virgilia až po Quintiliana. Bude to o životě v tyranii, o hrdinství i o těch, kteří raději volí život v ústraní. Protože dostat se do zapomnění je stejně nebezpečné jako být hrdinou. Ústraní neposkytuje bezpečí - ti, kteří nevyjí s vlky, jsou podezřelí. Lze si zachovat důstojnost a zároveň udělat kariéru pod tyranským císařem? Dalším aspektem této knihy bude dozrávání mladé dívky v ženu.

Udržíte si i u další knihy svůj příznačný styl psaní? Je tak zhutněný, že některé věty by vydaly na celou novou kapitolu, jejich rytmus občas připomíná hudební staccato...
Když píšu, tak hodně poslouchám komorní hudbu složenou z několika hlasů, jako je fuga. Rád podobným způsobem prolínám i své romány různými rovinami - přímá řeč se mísí s hlasem vypravěče a vnitřním monologem postav a přes dialogy se zase zpátky vracím k linii vyprávění. To mě baví. Když vidím romány, kde se přes dvě stránky táhnou jen dialogy typu "Ahoj, jak se máš, dobře, a co ty, jo, docela to ujde," tak si říkám, že spisovatel neodvedl dobrou práci. Román přece není divadlo!