Kompletní básnické dílo Jaroslava Hutky je zahrnuto v prvním vydaném svazku Spisů, které sestavil renomovaný editor Jan Šulc (připravil mj. Havlovy či Jirousovy spisy) a vydalo nakladatelství Galén.
Jaroslav Hutka patřil po nuceném odchodu z komunistického Československa v osmdesátých letech k respektovaným osobnostem umělecké emigrace, v listopadu 1989 s ním na náměstích zpívaly desetitisíce demonstrantů a zároveň se na rozdíl od mnoha svých kolegů nikdy nezapojil do nových struktur - nestal se součástí politiky, ani českého showbyznysu. Jen obojí občas (a za stále se snižující pozornosti veřejnosti) dosti sžíravým způsobem glosuje - články a rozhovory i novými písněmi. Jeho publicistika bude obsahem sedmého z osmi svazků, texty všech písní mají být náplní „jedničky", která však na vydání ještě čeká.
Pod poněkud tajemným názvem Poezie za život se skrývají dosud nepublikované deníky, které si Hutka vedl po čtyřicet let. Posledním dílem spisů by měla být dokumentace svazku Zpěvák, který si na nepohodlného muzikanta vedla komunistická tajná policie.
Jeden velký autoportrét
Čerstvě vydané Básně shrnují na téměř sedmi stech stranách především rozsáhlou tvorbu z šedesátých let (nejstarší napsal v roce 1965), poslední Hutkovy verše pocházejí ze sbírky Hořký déšť napsané v roce 1996. Básně jsou rozmanité ve formě, délce i tématech, převážně však jde o pocity z doby, okolí i sebe samého a to třeba i v parafrázi na Máchův Máj. Jan Šulc v ediční poznámce konstatuje, že „podstatná část Hutkovy básnické tvorby tvoří ve svém celku jeden velký, v čase se vyvíjející a měnící autoportrét, který zásadním způsobem doplňuje a nasvěcuje jeho dílo písničkářské a fejetonistické".
Spisy vydalo poněkud překvapivě nakladatelství Galén, které se od roku 1995 specializuje na odbornou lékařskou literaturu. Již dříve však občas odbočilo k beletrii, a to zejména v případě písničkářů: vydalo například poslední básnickou sbírku Jana Buriana a také úplný soubor písňových textů Zuzany Michnové.
Foto: archiv Týdne
