Orhan Pamuk je prvním tureckým nositelem Nobelovy ceny a patří k nejmladším (nar. 1952) literátům, jimž byla nejslavnější cena udělena. V poslední době byl jedním z nejčastěji zmiňovaných spisovatelů v médiích. Samozřejmě z příčin ne zcela literárních.
Postoj turecké společnosti k vlastní minulosti lze srovnat s tím, co se říká v rodinách: staly se hrozné věci, ale nemusí o nich nikdo jiný vědět. Orhan Pamuk, jehož slova citujeme z dnes už slavného rozhovoru pro švýcarskou novinovou přílohu Das Magazin z února 2005, tuto logiku odmítá. „Bylo zabito třicet tisíc Kurdů a jeden milion Arménů. Ale nikdo si netroufá o tom mluvit. Tak to dělám já. Proto mě nenávidí."
Proti Pamukovi bylo zahájeno trestní řízení na základě paragrafu 301 („urážka turectví, republiky a jejích institucí), od začátku se spíše nepředpokládalo, že by byl skutečně odsouzen. Spisovatel se několikrát vyjádřil v tom smyslu, že si váží podpory ze zahraničí, ale odmítá, aby byl jeho případ zneužíván proti Turecku a jeho případnému členství v EU.
Východ? Západ?
Vyrostl v Istanbulu, kde absolvoval anglofonní gymnázium. V roce 1970 začal na Istanbulské univerzitě studovat architekturu, později přešel na studium žurnalistiky, což mu poskytovalo více prostoru pro psaní románů. Kromě tří let strávených v New Yorku na delší dobu nikdy neopustil milovaný Istanbul.
Mezi současnými tureckými literáty zaujímá prominentní místo: jeho knihy vycházejí v Turecku v desetitisícových nákladech, říká se o něm, že je „nejčtenějším, ale nejméně chápaným tureckým autorem". Přeložen je do dvaceti jazyků, úspěch měl především v anglosaském světě a v Německu. Česky vyšlo jen několik ukázek časopisecky, brzy má vyjít v nakladatelství BB/art jeho poslední román Istanbul, nakladatelství Argo počítá v příštím roce s romány Moje jméno je červená a Sníh.
Podle českého překladatele a turkologa Petra Kučery začala Pamukova literární produkce záhy po prvním, ještě tradičním románu (vyšel v roce 1982) směřovat mimo čistě realistickou kolej. Velká část moderní turecké literatury reflektuje postavení Turecka v „meziprostoru" mezi Východem a Západem a analyzuje jeho hybridní charakter. Kučera říká, že Pamuk toto téma uchopil novým způsobem. Zbavil je jeho deprimující vážnosti a tíhy, převrátil je v parodii, ironii a začal zpochybňovat průzračnost pojmů jako „Východ", „Západ" či „historie". Již v druhém románu Tichý dům (1983) se jedna z jeho hlavních postav, historik, marně pokouší sepsat všezahrnující encyklopedii, která by svět utřídila do jasných kategorií a stanovila, co je Východ a Západ. Ze zoufalství nad nemožností takového počinu se rozhoduje alespoň napsat historickou knihu, která by spočívala na pouhém výčtu fakt, a vyhnula se tak náhodnému propojování příčiny a následku a tlaku morálky a tradice, které historii konstituují.
Štěstí romanopiscovo
Úvahy o historii z Tichého domu přetavil Pamuk do konkrétní podoby v románu Bílá pevnost (1985). Děj je zasazen do Istanbulu sedmnáctého století. Vypráví alegorický příběh o zvláštním vztahu benátského zajatce a jeho pána, istanbulského hodži (učitele), kteří jsou si navzájem tak podobni, že si nakonec vyměňují své identity: při tureckém obléhání bělehradské pevnosti se Benátčan stává hodžou a rádcem sultánovým, zatímco hodža v šatech Benátčana odchází do Evropy, kde učiní kariéru jako „orientalista". Bílá pevnost bývá označována za hlavní impuls, jenž v turecké literatuře v devadesátých letech odstartoval vlnu historických románů, které novým způsobem revidují tureckou historii, prolamují oficiální nacionalistické ztvárnění „historie velkých hrdinů" a snaží se do tureckého vědomí opět zapojit osmanskou minulost, vytlačenou z kulturní paměti národa kemalistickou revolucí.
Prostoupení Západu a Východu, jaké symbolicky představovalo splynutí Benátčana a hodži, se vědomě odráží i ve stylu dalších Pamukových románů. Zvláště v románech Černá kniha (1990) a Nový život (1994) se podle Kučery daří kombinovat tradiční vypravěčské postupy blízkovýchodních literatur s modernistickým stylem. V obou románech přebírá Pamuk z tradičních mystických děl desítky příběhů a alegorií, ze „světských" děl klasických blízkovýchodních literatur jako například z Tisíce a jedné noci zase třeba techniku příběhů vložených do příběhů či motivy a jména z tureckých hrdinských a milostných eposů. Inspiračním zdrojem jsou mu i díla západní literatury, na něž nalezne trpělivý čtenář nespočet odkazů. Pamuk vědomě vytváří propojení mezi „východní" a „západní" literární tradicí a otevřeně na ně na mnoha místech poukazuje, cituje je, případně se jejich přebírání ironicky vysmívá. Vzniká jakási obdoba toho, čím je charakteristická turecká společnost - tedy syntéza „západního" a „východního", aniž je jedno či druhé jasně vymezeno.
K historické tematice se Pamuk vrátil v románu Moje jméno je červená (1998), který jiskří vtipem a parodií. Čtenář je vydán napospas autorově hře, kde se reálné stává nereálným a skutečnost snem. Děj se odehrává v Istanbulu roku 1591. Je zasazen do prostředí malířů miniatur a má rámcový charakter detektivního románu: jeden ze čtyř hlavních miniaturistů sultánovy malířské dílny je zavražděn a podle nalezené miniatury koně je patrné, že vrah musí patřit do okruhu sultánových malířů.
O čtyři roky později Pamuk vydal zatím poslední román Sníh (2002), jenž znovu vyvolal bouřlivé reakce, tentokrát svým výrazně politickým podtextem. Román rozvířil diskusi - odsoudili ho jak islamisté (prý zesměšňuje těžký úděl muslimských dívek, jimž je v Turecku zakázán vstup na univerzity v islámském závoji), tak sekularisté (s odůvodněním, že podporuje islamisty) a nacionalisté (za údajnou podporu kurdského separatismu). Co víc si může romanopisec přát?
