Ateistické Čechy jako Gottland, země boží? Až v polovině knihy polského novináře Mariusze Szczygiela (česky „stehlík") dojde k odhalení metafory, prosté a výstižné. Muzeum Karla Gotta v Jevanech. Muzeum zapomnění.
Obecná představa Poláků o českém národě je pověstná a kontrastuje s iluzemi o sobě samých. Pro Poláka je Čech bojácný člověk se sklonem k přizpůsobivosti, malý pragmatik, který je schopen vyjít s každým, kdo nad ním práskne bičem a druhou rukou mu podá trochu kabanosu. Tento pohled doplňuje tradiční obdiv polské inteligence k české kultuře, její (údajné) kreativitě, lehkosti, ironii a humoru, což zase má být v protikladu k polské vážnosti, romantismu, sklonu k chmurnému, někdy až k apokalyptickému tónu. Je to samozřejmě povrchní, ale povrchnost jest také způsob vidění.
Trochu matoucí je v Polsku užívaný termín „český film", což znamená něco zmateného a nesrozumitelného, tedy jako u nás „španělská vesnice" (u Němců zase „böhmisches Dörf"), což ovšem vzniklo - jak vím z polského zdroje - tak, že Poláci sledovali filmy v české televizi, avšak přes podobnost jazykovou (Čech rozumí díky slovenštině polsky lépe než naopak) - ničemu nerozuměli.
Po tomto úvodu je čas přejít ke knize, kterou o Čechách napsal Polák, ovšem s úžasem ji bude číst i Čech, nebo právě Čech. Protože takto on sám svoji zemi nezná, přitom jsou to příběhy do ní dokonale vpečetěné. V těchto nervních prózách-reportážích pulsuje stálá směsice realismu, grotesky a absurdity, ovšem nikoli v podobě jakési kafkovské poetiky nejasnosti a přítmí, ale ostře a konkrétně. V patnácti textech rychle, v tempu, v němž se nezdržuje impresemi, historickým výkladem a zobecňováním, jakoby nožem řeže Szczygiel osudy českých mužů a žen dvacátého století.
Szczygiel je věcný a faktograficky velmi dobře vybavený, byť pár chyb hnidopich objeví, o to více jiný čtenář ocení, co nového tento Polák v archivech či u přímých svědků našel. Často jsou to případy, do kterých se, pokud vím, takto důsledně žádný domácí autor nepustil, respektive by je pojal jinak - bez toho stálého údivu a potřeby se s ním svěřit. V tom je tedy výhoda pohledu zvenčí, pohledu, který o tom, co je uvnitř, ví, jak je jen možné, dokonale.
Začne překvapivě dynastií Tomáše Bati, touto zcela amerikánskou historií zlínského selfmademana, který prorazil spojením řádu a důslednosti. Nikdy mě osobně baťovský mýtus nepřitahoval, ale v podání Mariusze Szczygiela jsem historii rodiny četl, jak se říká, bez dechu. Je to český (tedy moravský) charakter, či nikoli, je to výjimka, která sem nepatří, klade otázky polský reportér. Jak to, že v prostředí slovanské malátnosti najednou vyrazí tento fenomén světově úspěšné organizace, která ovšem začne dostávat rysy orwellovského světa totální kontroly? Není náhodou v českých genech skutečně jakýsi pud k odevzdání svobody do rukou vyšší moci? Tři Baťovy generace jsou též úvodem do českých dějin: první, Tomáš, přechod od Rakouska k samostatné republice, jejíž rysy (optimismus, zdravý duch, píle) dovede do podoby, v níž začne být pomalu těsno pro svobodu. Jan Antonín, jeho tvrdé pokračování v časech již hnědě totalitních, se nutně musí zaplést, po válce Baťa ve Zlíně končí jako karikatura. Ale šlo se nezaplést, když byl v protektorátě klid a pracovat se musí? A Tomáš Baťa, to je pak český osud v širším světě, v Čechách zůstane ne sice zapomenutý, ale už jen jako pojem bez tváře. Pak se vrací a Zlín ho vítá voláním: „Týrej nás, Baťo!" Szczygiel si vybírá osudy výjimečné, ale nikoli netypické, takové, které by nebyly silně napojeny na celkový český úděl minulého století.
Lídu Baarovou s její tvrdě zaplacenou romancí s Goebbelsem, osud nešťastného sochaře Otakara Švece, autora Stalinova pomníku, který sám je jedním obrovským českým symbolem, jehož příšernost si vlastně ani neuvědomujeme, protože už za pár let po jeho „tajném" odstranění jako by nikdy neexistoval. Szczygiel pátrá nejen po okolnostech utajené sebevraždy Otakara Švece, ale najde i dosud žijícího pyrotechnika, který řídil demolici v roce 1962. Musela se provádět v noci, nenápadně a složitě se řešilo, co s generalissimovou hlavou, kterou nebylo přece možné jen tak vyhodit do vzduchu. Vynikající je portrét spisovatele Jana Procházky, tribuna jara 1968, jehož urna s popelem nesmí být po štvanici, jíž podlehl, ani pohřbena. Poněkud asi fabuluje, když líčí, že rodina Procházkova „koupila lahav šampaňského", když usedla před televizi, v níž za chvíli běžel pověstný estébácký paskvil Svědectví od Seiny (sestříhané pokoutně získané pásky, v nichž se Procházka špatně vyjadřuje o Dubčekovi a podobně) - a pak jen zděšeně zírala. Procházka už byl v době vysílání, tedy v roce 1970, persona non grata. Ale to není důležité: Szczygiel má jako cizinec dost svobody na to, aby už pozapomenutou špinavou mediální vraždu otevřel jako metaforu života v zemi strachu a podrazů.
Pokračuje pak příběhem Marty Kubišové, kterou portrétuje v širších souvislostech slabosti jedné umělecké generace. Nesoudí, ale není ani shovívavý, je věcný. Pointy mu přicházejí samy od sebe: Gottland, muzeum Karla Gotta, nejoblíběnějšího Čecha posledního půlstoletí, je v souvislosti s metaforou Milana Kundery (Karel Gott jako „idiot hudby" v éře Gustava Husáka, „prezidenta zapomnění") pojmenován jako centrální bod českého prostoru, klíč k jeho otevření.
A přesto je při čtení cítit, jak je Szczygiel touto zemí fascinován, jak ji má rád. Je to totiž země, která rodí příběhy, jež se nedají zjednodušeně vyprávět, protože je v nich něco, čemu člověk porozumí jen jakoby v rychlém zmateném snu. Podobném tomu, jak tato země v minulém století žila. A stále žije...?
Foto: nakladatelství Dokořan, www.mariuszszczygiel.com.pl
