Ve svém prozaickém debutu Zítra už usnu se nadějná autorka Klára Elšíková vyrovnává se vstupem do opravdového "dospěláckého" světa. Nejedná se však jen o zdánlivě prostá životní moudra, která bychom hledali v knihách jako Malý princ. A už vůbec nejde o zachycení uzavírajícího se dětství, ale spíš o vyrovnání se s končící etapou mladého studentského života, vyznačujícího se maximální mírou svobody a minimální mírou odpovědnosti, a začátkem "opravdové" dospělosti, kdy se poměr hodnot svoboda - odpovědnost začíná nepříjemně proměňovat.
Hlavními hrdiny jsou On a Ona. Jeho jméno neznáme, protože On je hlavním vypravěčem. Druhým, kdo promlouvá v první osobě, je Ona, Sofie. Určitou dobu spolu chodili a jejich vztah se nezdál být ničím zvlášť výjimečným až na to, že jen s ní dokázal zaplašit svou tísnivou nespavost. Odtud také název novely. Na první pohled jde jen o střídavé vyprávění dvou současných životů s reminiscencí na okamžiky z jejich dětství i dospívání, které pro ně z nějakého důvodu byly určující a k nimž se oba v myšlenkách vrací. Nejsou to nijak fatální zkušenosti, ale běžné vzpomínky a zážitky, na kterých však právě z toho důvodu autorka mohla v plné míře předvést svůj cit pro detail a skvělou pozorovací schopnost. Navíc dokázala oba charaktery vylíčit natolik plasticky, že se s nimi čtenář od první stránky snadno ztotožní.
Na druhý pohled nabízí kniha svůj hlavní motiv. Tím je věčná pochybnost a balancování mezi pocity, že máme život zcela ve svých rukou a jen na nás záleží, jakým směrem se bude ubírat, nebo jestli jsme odsouzeni k tomu, co někdo může nelichotivě nazvat šedí průměrného konzumu. Nejde o žádnou zásadní kritiku společnosti. Spíš o pozastavení se nad tím, zda vůbec můžu žít jinak, pokud chci, nebo mě většina tak jako tak "semele" a vtlačí do šablony stereotypního koloběhu rodina-zaměstnání-rodina-zaměstnání. Jak pro Něj, tak Sofii je totiž taková představa děsivá a frustrující. Celou knihou se tak vine postupné zjišťování, že věci nebudou takové, jaké jsme si je ve věku plném snů a odhodlání představovali. A jestli je to jen naše vina, nebo to jinak ani skončit nemohlo.
Třetí rovinou, která je čtenáři nabízena jen v náznacích, je otázka, jak moc jsou Sofie a především obraz jejího života, který je předkládán, skutečné. On má problém s usínáním, který zřejmě pramení z tápání ohledně toho, co nazýváme smyslem života. A přestože děj knihy se odehrává už po rozchodu se Sofií, On se k ní ve svých myšlenkách v noci chtě nechtě stále vrací. Jak v závěru knihy říká, "zítra už vymažu z hlavy ten její otisk, ten neurčitý, divný otisk, který nechala na mém polštáři."
Kniha Zítra už usnu nemá klasicky strukturovanou dějovou linku se zápletkou a rozuzlením. Jde spíš o sled zážitků, vzpomínek a úvah, kterými se proplétají určité etapy dvou životů. Závěr nabízí někým oblíbený, jinými zatracovaný otevřený konec, který přesto dokáže přinést na autorčin mladý věk moudrou a životně zemitou pointu.
V autorském stylu Kláry Elšíkové je patrná určitá rezerva v práci s jazykem týkající se zejména silného nadužívání hovorových výrazů "rádoby" a "tak nějak". Již od své prvotiny se však profiluje jako skvělá glosátorka, která se s koncentrovaným, ale zábavným sarkasmem dokáže tzv. trefit do černého.
Klára Elšíková v současnosti studuje magisterský obor kulturální studia na Univerzitě Palackého v Olomouci. Píše do Zlínského deníku a na kulturní web LaCultura. Pracuje v kavárně.
