Zpěvák a skladatel Michal Prokop oslaví tento měsíc sedmdesátiny a na festivalu v Lokti zahraje poprvé živě skladby ze slavné desky Framus Five. Chybět u toho nebude Vladimír Mišík, Marián Varga, Luboš Andršt ani Vojtěch Dyk.
Vybavíte si ještě své první veřejné vystoupení?
Úplně první ne. Pamatuju si na vystoupení v Lucerně na nějakém maturitním plese, kde s námi zpíval Karel Zich a já hrál na kytaru. Ke zpívání jsem se totiž dostal víceméně náhodou až později, když jsme v lednu 1967 s Framus Five nemohli sehnat nikoho, kdo by cítil rhythm and blues jako my. Z nouze jsem zazpíval asi čtyři kousky a Ota Bezloja, tehdejší šéf Matadors, prohlásil: "Ty bys měl zpívat!"
Co vás vedlo k tomu, stát se muzikantem?
Všichni jsme tehdy chtěli na něco hrát, poslouchali rádio Luxembourg... Když mě ale spolužák učil první akordy, tak jsem na profesionální dráhu nemyslel. Zlom přišel až s Prvním československým beatovým festivalem v roce 1967, kdy jsme byli katapultováni mezi elitu jako Olympic a dostali nabídku na nahrávání.
Jak vznikl nápad předvést Město ER (1972) naživo s Karlovarským symfonickým orchestrem?
Přemýšlel jsem, čím bych ozvláštnil koncertní sezonu, v níž oslavím sedmdesátku. Trochu mě inspiroval koncert Petera Gabriela s orchestrem, přestože jsem zásadní nepřítel toho standardního českého modelu, kdy kapela vezme svoje hity a obalí je smyčci. Už to udělaly dokonce i Tři sestry, což mi přišlo úplně absurdní.
Vy jste to na pódiu zatím nikdy neudělal?
Ne. Pouze ve studiu, když jsme točili album Město ER, což je věc přímo napsaná a natočená v orchestrálním aranžmá. Festival v Lokti by měl symbolizovat to, co v sobě nesl pořad Krásný ztráty, což byl moment potkávání. Čili první večer 13. srpna se v amfiteátru budeme potkávat my starci, co ještě žijeme a hrajeme - Vláďa Mišík, Radim Hladík, Marián Varga, Guma Kulhánek, Luboš Andršt, Honza Hrubý, prostě naše generace z šedesátek. Druhý večer bude ve znamení setkávání s mladší generací (vystoupí Tata Bojs, Vojtěch Dyk či Zrní, pozn. red.).
Reedice desky bude mít prý původní "zakázaný" obal?
Ano, vyjde v obalu Alana Pajera, který neprošel schvalovacími orgány. Soudruhy pobuřoval například prostřílený terč, který se jim zdál jako reminiscence na ruskou okupaci...
Jak vznikala artrocková deska Město ER?
Do roku 1969 jsme se orientovali hodně na rhythm and blues, přičemž nám bylo jasné, že ho musíme hrát dost jinak než černoši. Navíc jsme měli pocit, že musíme všem dokázat, že jsme taky ti "umělci", že zvládneme i náročnější formu než jenom písničku. Bigbít se tenkrát křížil s jazzem, s vážnou hudbou a tohle všechno se v nás vařilo. V roce 1970, když do kapely přišel Luboš Andršt, jsme absolvovali koncerty s Czesławem Niemenem, který měl dvacetiminutovou skladbu na verše básníka Adama Asnyka. A když bylo jasné, že si ve studiu už anglicky nezazpíváme, chtěli jsme, aby textová složka byla opravdu poutavá a o něčem, a tak přišel nápad oslovit Josefa Kainara, který na mou muziku napsal text. Byla to vlastně první artrocková česká deska, já jsem se pak vrátil k normálním písničkám.
Často opět s texty z pera básníků.
Sám texty psát neumím, nenapadají mě ty příběhy.
Obnovenou premiérou Města ER se ohlédnete do minulosti, ale co bude dál?
Pokud mi pánbůh dá zdraví, budu pořád hrát. Jestli ze mě ale vypadne ještě něco nového, to netuším. Důležité je být natolik sebekritický, abych sám poznal, kdy toho mám nechat. Nejhorší je, když vám to přijde říct někdo jiný.
