Vousatá tvář, široký úsměv, malá šibalská očka, na hlavě klobouček a v ústech často doutník - zažitý český portrét humoru a moudrosti. Přesně před 110 lety se narodil Jan Werich - člověk milovaný i vysmívaný, nepřehlédnutelný a kontroverzní. Každopádně muž poutavého životního příběhu.
Moudrý klaun. Národní umělec. Velký herec. Filozof života. Mistr srandy... Existuje bezpočet označení Jana Wericha, který se už za svého života stal národní institucí. Jeho citáty mají vlastní webové stránky, ty nejlidovější zdobí kanceláře i hospody. Vždyť kdo by neznal rčení: "Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je." Nebo stejně okřídlený výrok: "Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl."
Knih o tomto herci a spisovateli vyšlo tolik, že nějakou musel napsat snad každý, kdo někdy přešel přes Kampu. Werich je zkrátka rodinné stříbro, o kterém se traduje tolik zábavných historek, až se v jejich záplavě ztrácí jeho skutečně zajímavé a nadčasové postřehy. Přitom některé jako by řekl dnes: "Občas čtu rozhovory s herci a vždycky žasnu, kolik herců ví, co je herectví, a já přitom nevím, že oni jsou herci."
Ruksak plný výčitek
Werich je dnes především synonymem srandy. I když jeho život ve skutečnosti příliš velká legrace nebyla. Narodil se 6. února 1905 v Praze jako jediné dítě vrchního úředníka Vratislava Wericha, který pracoval v reklamním oddělení První české vzájemné pojišťovny (proti škodám z ohně, krupobití, rozbití skla, přežití, úmrtí či věna), a Gabriely, rozené Choděrové, jež byla hrdou zakladatelkou malostranského Sokola a dcerou z restauratérské rodiny. Její otec svého času vlastnil hospodu na Zbraslavi, později pivnici U Sv. Tomáše a následně restauraci U Labutě, která stávala v místech, kde je dnes obchodní dům Bílá labuť.
Sem taky musel malý Jan docházet, pokud chtěl vidět maminku, která se krátce po jeho narození od manžela odstěhovala, přičemž syn byl svěřen do péče otce. Byl přísný a Jan ho podle slov Jiřího Voskovce upřímně nenáviděl. O to raději měl maminku: "Takový klasický Oidipus - nemohl otce ani cítit, protože byl zlý na jeho milovanou maminku."
Sám Werich na rodiče nikdy příliš nevzpomínal. Jinak tomu bylo v případě jeho babiček, zejména Marie Choděrové, která pocházela z devatenácti dětí, bydlela v Černošicích a stala se předobrazem písně Babička Mary. Bydlel u ní v průběhu první světové války, do níž narukoval i jeho otec. Po návratu se s manželkou usmířili a všichni tři zkoušeli žít zase spolu.
"Nebyli ale schopni celou záležitost uzavřít nějak velkoryse - stalo se, stalo, je to za námi. Ne, oni to táhli s sebou v ruksaku, máma stíhala tátu výčitkama, táta se hroutil. Já tím trpěl, i když jsem tenkrát nevěděl, co se děje. Jen jsem vnímal, že je něco polámanýho. Viselo to ve vzduchu, doma scházelo teplo," svěřil se později již coby národní umělec. Každopádně už od dětství neměl rád Vánoce a Silvestra. Vlastně jakékoli svátky a oslavy. "Nenávidím příbuzenské projevy a styky, pohřby, křtiny, návštěvy a sňatky," tvrdil. Platilo to i o jeho vlastní svatbě.
Svou jedinou manželku potkal v roce 1923 během ohňostroje na Letenské pláni. Jmenovala se Zdeňka Housková a byla švadlenou. Vzali se 1. července 1929. Rodičům to oznámil do okénka odjíždějícího vlaku. Obřadu se neúčastnili. Vlastně ani nebylo čeho. "Ženil jsem se podobně, jako se kupujou cigarety. Šli jsme tam pěšky, za deset minut jsme zase vyšli, zaskočili jsme na oběd a já pak zamířil do divadla," shrnul lakonicky Werich. Jeden z jeho slavných bonmotů praví: "Podařené manželství je div světa." Věděl, o čem mluví - to jeho nikterak šťastné nebylo.
Více se dočtete v novém vydání časopisu Instinkt, které vyšlo ve čtvrtek 5. února.
